Se slavíky je pro letošek definitivně konec, i když dnes jsem byl jednu chvíli v přesvědčení, že je u nás na potoce modrák. Proč by nemohl být, když jsem jednoho kdysi měl ještě v listopadu. Nakonec to nebyl a nebudeme-li k slavíkům připočítávat červenky, je konec a přistáváme. Ostatně, červenkám se můžeme nad výsledky věnovat hned příště, nuda to s nimi nebude. Dodnes ovšem na škodu věci nemají u nás specialistu a nevíme o nich nového nic. Ještě k těm kteří neví doplním, že právě Slováci mají červenku trochu blíž slavíkům.
Slavičím hájem protahují bekasiny. Že je ve slati klid, zdrží se po celý den. Seděl jsem na větvi u přepadu a pozoroval chování drozda, vybral si areál pro zastávku. Dobře udělal, nohy od hlíny, jak pod vrbou předtím sbíral. Po břiše kropenatý, nikam nespěchající. A pak shora od výpusti rybníka přilétala červenka, nalákaná mohutnou bochníkovitou vrbou. Skočila pod přepad, kde v starých pískovcových kvádrech jsem před rokem vykutal proláklinu, právě pro podobné ptačí nápady. A zájem bývá, především ze strany pospolitosti úpolníků. Ti to s kapkami umí!
Motýlí louka zmrzla nedávno v noci, ale hvozdík kartouzek toho nedbá. I pampeliška ještě rozsvítila, aby hmyz za slunné chvíle prostředí alespoň nouzově uhostilo. I s bludnou včelou. Teď je předpověď vlídná, ale květiny už to neprobudí. Přešel jim po zádech mráz. Vše má svůj čas a po nás chce krajina nic víc, než pochopení. Dávní hospodáři to z hloubi ctili a já bych chtěl jejich moudrost navlékat. Všichni třeba žasneme, jak nová cesta obíhající park po severovýchodním okraji báječně kopíruje vrstevnici pod bubnem. To aby dobytek v zápřahu netrpěl příliš. Jelo se ku Zvolínku téměř po rovině. A nazpět právě tak. Stávala poblíž prý řada topolů. Sloupovitých, které vidíme třeba na cyklostezce u dolní Jizery. I my jsme vysadili, mám je v ohromné oblibě. U Zvolínku jediný stojí. Pamatuje mne s nafukovacím kruhem na těle dole pod sebou, i mámu jak mne drží, abych přeci jen nevypadl. Měl jsem hmotnost tenkrát zhruba co labuť. Voda ovšem, ta bývala čistá a kvetla po hladině kytkami. Ten topol je majákem i obří ubytovnou pro ptačí stavitele. A my – tedy já – jsem zasadil v nejvyšší partii našeho parku mladý, přesně na jižní ose k tomu bardovi. Nemáme totiž jediný ukazatel severu, protože ani jedna z cest, dokonce ani železnice v sousedství, žádnou podobnost nenabízí. Ten park, jakoby někdo vyhodil okénkem z vlaku cestou do Sobotky. Ať ustele si, jak chce…
Zastavila se na daleké cestě dlouhozobka svízelová. A hned za kůly do zelené louky. Pak jsem si všiml v součinnosti s ní, že sléz všechen nepomrzl a pár kalichů pochlapené sluníčko otevřelo. Byla ráda. Motýli jsou to rychlí a lidé si je pletou s opeřenci. Společného mají, že se nebojí dálek a k jihu to umí. Když se podíváte do ornito-blogů v alpském průsmyku na Col de Bretolet (kde nám tehdy k odečtu zastavili slavíka z parku), motýly tam najdete též (dokonce i toho, kterého v životě neuvidím – lišaje oleandrového). V takové výšce!
Buďte zdrávi.
