Žijeme v pásmu nekončících kouzel. Rok v naší přírodě je jedním velkým divadlem. Nyní dozrávají šípky do hektolitrů čaje, co naplní hrnečky v čase mrazů. Abychom vzpomínali. Vzpomínáte?
Václav Cílek říká, že stromy o sobě vědí. Souhlasím.
Opadavé již tratí. Zem se halí karotenem, je nejkřiklavější. Říkají, že javory jsou krásné hlavně v Kanadě. Ony ale dovedou potěšit i u nás. Začaly babyky a půjde to dál. Do školy jsem si tenkrát přinesl k nakreslení mléč. V barvách nedostižných. To jsem tomu dal! Kdybych kreslil opad z modřínu, bylo by to snazší. Jenže já vybíral jako milovník přírody, ne co žáček s vodovkami. Ale dopadlo to. Pamatuji si. Žilky přesně dle předlohy, barvy prostoupené.
Jednou jsem na svícen podle stejného javoru tepal misku. Tady už bez barev, sázel jsem na povahu mědi. Že to zachrání. Na olověném špalku jsem tahal kladívky za každý cíp okraje, když už kov nespolupracoval, šel na žíhání. A jelo se dál. Nádherná práce, už bych si málem ani nevzpomněl. Vím, kam dílo šlo, a vím i kolik stálo. Všechny ty údaje vylezly zpod stolu, když o sobě uslyšely.
V ptačím parku se ukazují hnízda. Teď už mohou, o nic nejde. Kuny a lasičky protahují brady – jak mohly být tak slepé. Já k sobě pravím – dobře, žes´ tudy v čase nechodil. Jsou to hlavně pěnice hnědokřídlé, co staví na spodních větvích keřů, schovaných do travin. Vzpomínám na jejich písně chviličku poté, co přiletěly. Jaro se tehdy natřásalo, slavíci zabydlovali, vzduch voněl budoucností. A pěnice stavěly. Víc než pět párů míváme. Sameček vylétá do vzduchu v notách, park chutě naslouchá. Teď do jejich košíků sletují listy. Krom pěnice největší – žlutooké, máme ty zbylé všechny. Každá drží svou niku. A i ta „vlaška“ jednou bude, protože vím, co potřebuje. Znám to ze Staré Studénky, čeho nárokuje. Hnízdívá poblíž ťuhýků, nebojí se. Pod lampou prý je největší tma. Věřím si na ni, že začne plést.
A pak bych chtěl vrátit koroptve. Byly tu když jsme s nápadem začínali. To byl tenkrát jen proužek, který vidíte v mapě, dnes je to docela jiný Slavičí háj. Chystám jim úhor a ony se najdou. A zůstanou. Navrácené. Budou se mít kde schovat. Budou mít potravu přesně k mladým. Budou mít všechno, jak bývalo po krajinách. To mohu slíbit.
Tento článek je k čtenářce, která si o jeho podobu řekla. Na rodinném setkání naší pospolitosti. Proto víc „kreslím“ v útěku z odbornosti. Blog provází o letošku vysoký zájem, sám jsem překvapený. Budeme mimo sezónu víc tedy odbočovat. Pouze po zeleném koberci, nebojte se.
Doběr darů parku.
Až zase maličko přitvrdíme na determinacích, biotopech – a i těch nikách – napíšu, proč je u slavíků tak strašně důležité dokázat stanovit věk. A není to pokaždé jednoduché. Vzpomínám legendárního Hujera, kterak ON sám měl potíže úkol tehdy zvládnout. Víte, kolikrát jsem letos musel slavičí křídlo prohlížet znovu a znovu? Pak tasit znaky pomocné a ještě naposled úkol vyhodnotit? 3x! Shody však dosaženo.
Bude půlka října. Nejvíc opeřenců uhlídáte hned po rozednění, než zapadnou do pozic nebo odletí. A víc jich potkáte u rybníka než třeba v lese. Ideální polní kaluže, zvláště ty trvalejší. Běžte se podívat, kolik tam je okolo stop. Kupte si dalekohled a do „oblíbených“ přidejte ČSO. Ta už vás dovede vést. Budou tam k vám podobní, jaké jsem potkal sám na první schůzi „U Fleků“. Když jsem se vrátil domů, začal jsem brousit kleště na kroužkování. První a jediné. Ilustruji, proč si nemohu koupit moderní profilové, značkové. Videa z kroužkovacích punktů jsou jich plná.
