Mnozí to znáte. Teď, chvilku před odletem vám za oknem zpívá rehek domácí na rozloučenou. Kominíček. Už bude muset odrazit. Máme je kolem kovárny i my každoročně. Jen jsem toho samečka (vyměnili se po letech) nestačil okroužkovat kvůli dalšímu rozpoznání. Můžete takový krok nahlížet lehounce nebo vědecky, jak kdo chce. Já volím oboje.
I včera ještě zpíval. Ono to není naplno jako po příletu, když jde o budoucnost. Teď nejde. Je to takové „zavírání dveří“. No a dnes se mi podařilo jej v tichosti přelstít a za tři minuty už zase letěl. Pod číslem.
Źe je jejich čas vím ze Slavičího háje. Opracovali jsme vrchní půlhektar na syrovo a nestačil jsem se divit, kolik domácích rehků nabídka pomláceného hmyzu zastavila v postupu. Všichni v šatě obyčejném, nejspíše mladí, žádný nebyl takovým elegánem, co tady ten náš. Proto vím, že táhnou.
Cíl nemívají nijak hluboko od domova, většinou je zastaví už slaná voda za kopci. Kupodivu ale výsledky kroužkování nijak početné nejsou, schází především z přeletu. Jakoby to kominíčkové vzali na jeden zátah.
Informací, kterou bych neměl opomenout, je skutečnost přezimování skupinek rehků v dosahu velkých měst. Jak by se moderně řeklo: „Je to o loubincích“. Ty svědčí kominíčkům, červenkám i černohlávkům. Proto zvyk mění.
Ten zdejší brzy odletí. I když loubinců nabídka, nejsme tím městem 🙂 Budu dávat pozor, před chvilkou na střeše ještě byl za hromosvodem.
