Africký vzduch, ten máme za to, že jsme tam poslali k pobytu ptáky a nechali je doma rozmnožit. Tak si to užijme.
Slavík tmavý, okroužkovaný na severu a chycený tady u nás v létě byl na stanici jeden z dvaadvaceti. Nevím, jestli už to neříkám podruhé, ale je to náramné. Jaká náhoda!
Vody v parku máme za těch pár dnů v potocích, že bychom ji mohli prodávat. Nebo rozdávat? Když to člověk pozoruje, je to zajímavé. Jak se prostředí chová pod lupou. Stehlíků je už jen pětadvacet, ale divadlo od nich je stejné, jako by fungoval celý ten jejich nedávný mrak. Zbylí už odkočovali.
Prý z blogu rozsévám dobrou náladu -tak to je milé.
Prošel jsem naše i sousední podmítnutá pole po opršení. Naše kvůli „historii“, zbylá kvůli barevným kamínkům. „S příběhem“ jsou všechny, to je jasné. Dojdu dolů dva vyfotit.
Křišťál a zkamenělé dřevo – kus kmene.
Švestky v sobě pod slupkou zadržují léto. Nebo alespoň já to tak nahlížím. Zesládly a voní. Hosté průhledných křídel popíjejí z nakousaných pohárů, opájeni a vzteklí, když chce člověk padavku hodit stranou.
Motýlí louka kvete v podzimním tónu, hezká i tak. Dobírá barev, už bude hůř. Je síla, co bažantů a zajíců kolem je sestěhovaných. Ukazuje se jasně, že stačí připravit prostředí a úbytky nejsou pravda. Až to je se zajíci potíž, ale vydržíme. Zase – pozorovat je, to stojí za chvíli podržet dalekohled u očí. Jak s nabídkou chutě nakládají. A podzim je tlačí do nadváhy. Objevují se skupiny špačků, které ještě neodletěly a na Zvolínku nocují. Pak se stavují u nás v korunách. Kdyby to na někoho z vás působilo pohádkově, úplně to tak rovněž není. Ale člověk – pozorovatel by měl v torničce nosit i štamprli tolerance. Jinak si vycházky za poznáním, a taky poučením, bude průběžně kalit.
V podzimu loukami chodím pomalu. Abych uviděl i to drobné. Kvetou nějaké svízele v motýlí louce, s drobnými kvítky, ale lákají modrásky – a to poctivě. Jen jde o modrásky z obyčejnějších druhů. Ne ty velevzácné, na ty už odešel čas. Ale, kdo je vzácný – a kdo míň? Letos, za rok, za sedm? Víte jak to tady na planetě vedeme…
Kroužek bousovských mladých ochránců přírody slavil desítku let. Naše děti tam byly všechny se podívat. Všech pět. A pak přešly k ohništi v Slavičím háji na pár kapek omastku. Hvězdy vyšly do poslední, noc jak ve Středomoří, jenom ti slavíci, ti už tu nejsou. Čekat je nám třeba. A taky věřit. – A nejen to! Chystat jim znovu a ještě lépe. Košatěji, promyšleněji. Však máme výhled, ale o tom fakt raději ještě pomlčím. Tak už jsem zticha a jdu vyfotit tu kamennou krásu, abyste při sobotě mohli užasnout.
