Natáhl jsem tedy v rákosí, abych viděl aktuální obraz ptactva v něm. Chytilo se množství vrabců polních, kteří přiletěli k vodnímu očku pít. A chytil se starý dobrý strnad obecný, který má kroužek už dávno. Toť vše.
Velké porosty rákosí na rybnících jsou jiná liga, tam ještě nějaký opozdilec jistě přebývá, v těchto pruzích je mrtvo. Nejspíš by prospěla noční přehrávka zpěvů, ale takový typ odchytu jsem neplánoval, ani nebudu.
Odlétli pochopi, zmizeli ťuhýci. Z parku se vytrácí druh za druhem, nízké slunce je vyzvalo k cestě. Však jsem koukal, že zapadá už úplně jinde kdesi za městem. Početnější jsou v keřích sýkory, ty zakočují a z většiny také odletí. Stehlíků už je rovněž jen pár, přestože chmýřivé kytky tu mají. Odlétli někam jižněji. Je to všechno nápadně vychládající, čemu se daří vydatně – přibývá vody a v obou potocích vesele proudí.
Mizí rychle i motýli, ale tam to je trošičku jinak. Někteří sice zaklopí křídla k přezimování, ale většinou si je odvede smrt. Popili, polétali, vykladli se – výměr je pryč a oni to ví. I jejich kytky mizí z obrazu, zůstávají už jen ocúny. A i ty se na skleněných stopkách dlouho neudrží. Zlomí je čas.
Rád chodím podzimem a ponurost otírám z míst. Kdo žije přírodou, nemá to jinak. A stane vše daleko tvrdší, až přijde mráz. Skáčeme z výjevu do výjevu, den ode dne navýšeného objemu smutku. A chudobu už jde ucítit. Bude i slétat po větvích. Spěchám pod lísku, je velkoplodá, naše – a frekventovaná! Obyvatelé parku si úrodu hlídají a dělit se jim přijde podivné. Co na tom, že stromy patří nám, bydlí tu oni. Pak vidět klíčící keře z oříšků všude kotlinou.
Ještě však prostor dostane babí léto, bude příjemné jako vždy. A kdo ví? V pravou chvíli na nejexponovanějším místě možná i zahřeje!
