V místech, kde již řadu let funguje ptačí území založené jako první, jsem kdysi pokládal sklopku na slavíka tmavého. To ještě stará Metuje netušila, že vodu bude most vrátit do vyhynulých závlah pod Josefovem. Starý Ples se tam říkalo a mně to zůstalo v hlavě. Dokonce jsem se tam jednou i vrátil, zavzpomínat. Dnes parků přibývá a je to skvělé.
Sami řídíme směřování kousku krajiny směrem k volnosti, k pestré nabídce mikrobiotopů. A nestačíme žasnout, kde příroda bere sílu k občerstvení. Co všechno se dovede ze země vynořit, co připisujeme. Když dojde čas a bude se rodit nápad za nápadem, lidé budou krajině fragmentárně vracet vitalitu, můžeme mnohé ještě udržet v účasti. Vidíme to u nás se slavíky. A dávno, stejně jak po územích ČSO, už to není jen otázka ptactva. Divoká příroda čeká na šanci pro přežití. Tu sebemenší. Šel jsem včera loukou v parku a slunce mi nabízelo motýly. Je čas ohniváčků a žluťásků. Ti se vykládají po živných rostlinách. Přes ně letí k jihu dlouhozobky, můra gama, babočky. Do odkvetlých pcháčů třepetavě zapadají stehlíci. Celé rodiny si o tom řekly. A slunce svítí. Od kanclu se při zemi plíží odér slivovice, všechno jsme holt nesklidili, tak běží samovolný kvas. K radosti včel, vos a sršní. Takhle si zvířata představují podzim! Takový býval předávno tenkrát, kde byli básníci i mistři palet. Jaký jsem tušil ve starém slabikáři. Takový, jak vidno, ještě nezahynul.
Ať žijí nápady přírodě ku pomoci!
