Vzpomínám na rok třináct, když jsme první ovocný sad začali přetvářet pro slavíky. Nejsou v tom místě ještě ani teď. Jak jsem byl naivní!
Není snadné vychovat porost, aby měl parametry pro ptačí druh, jakým je slavík. Někdo by mohl namítnout, že v Polabí se usadí v kdejaké škarpě, ale taková má poctivý podrost z keřů. Já chodím kolem křovitých vrb a tahám je k obloze očima, poslední roky o každé návštěvě. A stejně je to málo. Ale pozor, loňského jara už se od jezírka zpěv chvíli ozýval.
Slavíky už ta klenba láká, starého listí jsem navozil habaděj. Kosové, když táhnou, jiného navštěvovat nechtějí. Ne, už to musí vyjít! Taky proto, že za cestou na druhé straně, křoviny vzaly za své. Obraz přícestní linie se tím pozměnil.
V létě je to jiné. Biotop je slavíků pln a to dokonce i v sektoru za potokem, kde keře tvoří pruh pelichaniště. I tam už slavíci pobíhají a lze je chytat pro kroužkování.
Vůbec jsem vývoj tehdy neodhadl a dobře, že opiát sobě jsem dal. Takto si naději totiž už pokládám před každým jarem. A roky běží..
Kdyby se nejednalo o slavíky, druh ptačí nejeden v prostředí dávno už hnízdí. Tajemné cvrčilky zelené, s nimi jsou letní noci jak mají být. Přidávají k nim hlasy luční kobylky, trochu se v nich slyší. S oblibou v místech pobývají pěnice hnědokřídlé, jejich výlety nad křoviny s notami na křídlech budí veselost. A jsou strnadi obecní, i s nimi je radost. A taky budníček menší, kterých nápadně ubývá z české krajiny. Koruny zase lákají jiné stavitele, třeba pěnkavy. Kosy, drozdy, kvíčaly a taky sojku. Hrdličku divokou, hřivnáče a v budkách sýkory i polní vrabce. Nově hostíme krutihlavy. V polích odvráceného okraje parku na jaře zpívá skřivan. Zaletují oba druhy čápů.
Myslet na slavíky, že si je ubytujete před očima, to není jednoduché. Už jsem to vyzkoušel.
Šel jsem posledně loukou a zvedl se mladý jestřáb. Já ale uvažoval nad proměnou, která se s postupujícím časem nasčítá. Nyní je prostředí průhlednější, kdo by chtěl učit se ptactvu, teď je ten nejlepší čas. Bude nádherně hůř.
