První je tady…
…a druhý tady.
Příroda je pro mne řádem, kterému se dá věřit s nulovou pochybností. Existuje. – A současně baví po cestě v našich tratích. Učí, neoblbuje. Naopak, hlavu vybízí k výkonům. Nuž, tedy konám.
V současnosti spolu probíráme předjaří – ať jsem prý znovu už ve střehu, že nepostačím koukat. To vstávání slunce je z před chvíle, z dneška, tady nad Hrádkem. Pampeliška ze včerejška z našeho parku, když jsem hodil do brašny klempířské kleště, nechtěl jsem uvěřit. Byla klika, že slunce ještě v tu chvíli nedošlo k západu, ona zablikala a já si všiml. To se za takových obrázků docela jinak odjíždí k večeři.
Kdo máte zaměstnání v krajině, užívejte. Kdo musíte trčet pod střechou, hned jak to půjde, dohoňte zameškané! Budou se zase dít věci, to už je ve scénáři. Datlové černí hned vedle „Továrňáku“ už chystají kvartýr. Kdo by je v tak skromném prostředí čekal? – Ale ano, vždyť stromy jsou přestárlé a pár jich tu přeci jen je. Ale nevěděl jsem o nich. Píši a zapamatovávám si v určitém překvapení. Učit, nám zapotřebí! Chodit k zelené tabuli a neklepat se strachem, že ještě úplně všechno nevím. Však přeci poznám, doučím se. K dispozici mám život a jeho učitel je velice vlídný. Názorný, přesvědčivý. Tohle už náhodou vím docela přesně.
Hezký den po krajinách, kde právě pobýváte. Snažte se o něj a hýčkejte do omrzení.
