Protože je příroda můj studijní obor, vyprávět bych tady mohl dnes hluboko za půlnoc. Já jsem si ale vybral věc jedinou – strukturu dřeva letitých jasanů. A od koruny sjedeme pilou až dolů k patě. Tam se děje, o čem chci mluvit.
Můžete mít sekeru sebelepší, od těchto polen bude odskakovat. Podívejte se na tu strukturu vláken. Obří stromy musí v zemi držet stůj co stůj. Jsou v nárazové zóně, vichřicemi prověřovány. Proto ta zbytnělost.
A přeci jasany zmírají vstoje! Na vině jsou výtrusy houby voskovičky, způsobující nekrózu. Jde o neuvěřitelnou bestii, která porazí i opravdové velikány. Přes pupeny a snadno. Cévní systém roznese nákazu a pod zemí úplně uhnijí kořeny. V ústraní cesty pak stojí strom mohutného těla s uschlými větvemi, ovšem bez ukotvení. Kořeny shnilé na padrť.
Je děsivé štípat koláče těla a sledovat onu našedivělou cestu prostředkem – kámen úrazu. Všechno začalo na zemi v starém listí a pro mne zase o důvod víc před přírodou žasnout. Bitva za bitvou, souboje o přežití. Mladé stromky při zemi letitého luhu, které strom stačil docela nedávno zplodit – ani ony nemají z životem vůbec vyhráno. Ukrytý nepřítel cítí příležitost.
