Pro život každého z nás jsou důležité náhody. Nápad parku pro divokou přírodu přinesla práce u lidí, kteří mne každým dnem víc a víc poznávali. Byli staří a řemeslníci předešlí je vypekli. Pro mne to byl zákrok sice složitý, ale se zkušenostmi zvládnutelný, i s nápravou jednou už zaplacených kiksů. Odjel jsem k nim po prosbě v dešti od nedělního oběda. Pak šel čas a práce se množily. Václav znal vyprávět a já hodiny u řídkého kafe dávno nepočítal. A chtěl jsem zachraňovat mokřady, tím, že bych je získal do vlastnictví. Firma mne nakonec překročila a zůstaly pozemky starými lidmi darované, tedy darované téměř. Takové lze směňovat když vznikla možnost na místě jiném, vzdáleném. Získat tím přípojnou výměru k původní ekoplantáži, která už byla přetvářena.
Proč byli důvodem v začátku slavíci, je z blogu známo, dnes však ve výměrách násobných vítáme všechno živé, jež zájem projeví. S pochopením ke všem, co přišli o domovy. Do posledního mají rozestláno pod heslem: „Mít kam jít – platí pro zvířata i pro lidi“. Druzí zmínění mohou po parku zažívat dobrodružství poznávání, a jedno je, zda jim je deset, nebo deset schází do stovky. Kolik už takových u nás žaslo! A přitom vše je tak obyčejné. Pokus o návrat starých časů nastavováním podmínek. Tak, jak to dohlédnu z dětství.
S výše vysloveným je člověku v místě nádherně. A může i pršet za límec. Chodíte v hroudách a pomalu myslíte na skřivany. A nebo v savaně „Jedničky“ za stávající průhlednosti vnímáte hromadu hnízd. V mokřadu sousedním pak do sněhu vyskládal stopy chřástal. Kde hnízdili modráčci. Tam, co se před časem ukrývala sluka a kam se navrátí zpěvní rákosníci. Protančit noci společně se slavíky stejně jako s cvrčilkou zelenou. Do husté koruny slívy přitáhne divoká hrdlička, kdy květované dveře jí přijdou otevřít v páru hřivnáči. A slunce z oblouku ukáže pro nás nad pěstí palec. Jako, že: „Docela dobrý!“.
Stav českých krajin je krvácivý. A prostor k úsměvům dávno se ztratil. Je dobře, že v parku se soustředíme ku pomoci. Nebyl jsem nikdy tak eko-spokojený se sebou a jen mne snad občas popíchne ve vnitřním světě – zda ještě v některém segmentu netrčí pár volných míst. Hned jak tam pojedu, budu zase hledat.
