Zastavil jste se někdo? Na blogu ano, ale myslím na přelomu roků? Teď už se brzdit ani nepokoušejte, už to s námi zas uhání.
Podívejte. Obrázek je z před-před-před-včerejška, dnes už je to v Slavičím háji docela jiné.
My tam máme pro ptactvo na keřích letos už jenom ptačí zob, jiného se moc ani neurodilo. A všimněte si, ta povětrnostní houpačka zase už začíná. Co stromy vyvedou, ví jen ono skloňované oteplování. Třeba budou zase bez úrody, kdo ví.
Viděl jsem na doporučení film Dědictví. Je v archívu ČT ještě jistě i dnes, myslím. Člověk dost tuší, ale tak daleko jsem nikdy neviděl. Přehnané to ani snad není, ta díla mívají kvalitu. Zůstal jsem sedět hodně smutný, ale beznaděj, co prolezla pode dveřmi, jsem zčerstva prohodil oknem. Za sebe říkám: budu se ještě víc snažit! Hlavně v parku. My lokální druhovou pestrost neodpískáme. A budu se z toho ještě víc radovat, možná i tady. To posoudíte. Čeho je málo, stává se vzácnějším. Já to nevzdám, už kvůli dětem. Ať aspoň na střední Klenici mají ještě v životě co obdivovat. V co věřit. Co očekávat s prvními jarními vany od jihozápadu. S pohledy upřenými k Domousnické bráně, jak to dělávám já.
Pak jsem ještě internet probrázdil ohledně motýlů a znalci varují úplně stejně. Mizí vlastně prakticky všechno. Nikdy jsem nebyl v životě bojácný, na kolenou klečel naposledy o dětství před fotrem, teď možná poprosit budeme muset každý. Každý, kdo si stav uvědomíme. Pojďme ještě na poslední chvíli vyzkoušet věřit.
