Nejprve bych chtěl poděkovat lidem, co poslali poštou řádky, přející do nového roku. Děkuji.
No, a nyní už vykročme vstříc momentu, v kterém se prodlužující noci zastaví a začnou ustupovat z pozic, které jim zdejší zeměpisné pásmo umožnilo. V sobotu se to přihodí.
Neměnil bych naše střídání období, neměnil bych ani zdejší „krajinu před rájem“. Zvykl jsem si a příchozí dovedu předvídat. Že není poslední roky sníh, bývají dny tmavší. Ale mít kolem rozbředlou zem, to radši současné prosincové předjaří.
Chodil jsem v parku po nové severní hranici, když bylo čerstvě po dešti. Nikdo si nedovedete představit, jak v hlíně kamínky svítí. A můžete sbírat! Jde hlavně o acháty, nebyly by sice na zpracování, protože jsou popraskané, ale krásné – to ony jsou. Zůstalo mi to z dětství, kdy jsem chodil v polích a kapsy jimi plnil. Po půlstoletí se mi to vrátilo. Já ale tuším historii, to už z blogu víte. A zatím jsem na lince času jen mělce, našel jsem z červené páleniny odlomenou nožku z kuthanu. Víte, co to bylo. No, ale i to dokládá, že se v místě (dnes široko daleko polním) pobývalo – bydlelo. A zem toho vydá víc, vím to. Jen se za opršelé povrchy platí těžce zablácenými holínkami. To je daň. Ale, když hledáte na jaře před zasetím za sluníčka a od bot se práší, mnoho vidět není. Jak šutry oschnou, zem je nechce dát. Je to jako s chytáním v noci v létě do slavičích sítí o pár metrů blíž k městu. Zaplatíte nevyspáním – a to dlouhodobým. Ale oplátkou zažijete a pochopíte nejedno. Proč všem těm záhadám vytřásat kapsy a neplatit nic? Zvykl jsem si. A to jsme ještě v laciném kraji. Platíval jsem častokrát víc, za to, co znám. Co jsem se v specializování naučil. V horách jsem pod světlem stával za jiné, i když se vědělo, že noc z Polska přichází lakomá. Tolik běželo jiného a příležitost tolik kratičká! Troubili jeleni, nikdy jsem k tomu jinde nepřišel. Létaly můry, co dole u nás neuvidím. Ale hlavně – stál jsem v cestě ptákům, co třeba už zítra tudy p/r/oletí. A já budu tomu průvanu křídel nejblíž. Vím, že to přijde.
Jo jo. Houževnatost je báječná věc. Když jsem chytal na udici úhoře a limit byl v třiadvacet hodin (pak už se nesmělo), věřil jsem pod zimním stadionem na Klenici do poslední minuty. Že nějaký přijde a vezme za to. Když jsem hledal v rákosí ztracený futrál s kroužky a kleštěmi, věřil jsem, že se nepotopil a on se mi vrátí. Co myslíte? Nakonec to vyšlo. Když letěl nad ránem proti mně, stojícímu u sítí, objekt podobný na bukáčka a sítě minul, přál jsem si, ať se odněkud vrátí. Že by to bylo senzační. Dlouho netrvalo a on se z druhé strany od rybníka řítil k linii. Jak nepozorný atlet (dobře to znám), snad jsem „ulil“ i start a vyběhl pod kapsy dřív. Aby nezdrhl. Pak to člověku pod košilí mlátí, mumláte slova úžasu a jde se listovat určovací knížkou. Co bych dál vyprávěl, vytrvalost se lidem vyplácí.
Je obdivuhodné, kam jsme od nadpisu odpluli..
