Bývalo to kruté. Navíc jsme nevěděli nikdo, jak hledat slavíky do samého odletu. Nikdo to neuměl, dobře to vím a je to jasné i z databáze. Líčilo se od května do bližšího okraje prázdnin.
Vzpomínám, byl to rok osmdesát tři, kdy jsem jel v červenci k Jizeře, k jednomu soutoku pod Veselou, že nachytám slavíky cestující. Vybral jsem místo za vodou, musel jsem vždycky na kontrolu přeplavat, než bych se táhl daleko k mostu. Řeka byla chladná, Jizera taková je u nás na středním toku. Ale šlo léto a krajina prohřátá, takový normálně překrásný čas. V křídlatce ohromné zátoky, kde se mi pro odchyt tolik líbilo, jsem za celý den chytil jednoho střízlíka a jednu pěvušku. Pod Veselou to tedy nijak zvlášť veselé nebylo. Tak jsem byl neznalý, nezkušený. Ale to je přesně celá „slavná“ cesta mého výzkumu. Pokus – omyl, se tomu říká. Umím se naučit velice perfektně a přepoctivě, musím mít ale z čeho. To nebylo, a přicházelo ku hlavě podobně jak řeka v těch místech tenkrát – loudavě až líně. Uff, to prošlo roků! Dnes na většinu slavičích fíglů odpověď mám. A taky do zpětného zrcátka křičím: „To byla tenkrát naivní pitomost!“.
Byl jsem v těch místech jednou se podívat a v značné hrdosti odcházel domů. Ano, už bych tam na mistra nenalíčil. O takových kroků jsem s vědou dál. Utratil jsem roky zbytečně v cestě neprošláplé, ale vážím si každého do posledního. Byly „postrkovací“. Jeden si potom ohromně váží sebedrobnějšího objevení, v samozřejmosti kontrolou stvrzeného či vyhmátnutého v mírné korekci. Pak tedy raději doověřeného.
Takové jsou desky s mým výzkumem a mám z nich radost. A že slavíci s prázdninami slétnou z krajiny k Africe? Toho se nebojím, že by mne příliš trápilo. Vím, že zas přiletí. Že prožiji znovu první líčení pod zvláštní náladou. Že je znovu potkám. Že nové úkoly, co jsem si přes zimu nadiktoval, dokáži poctivě psát. Mám už teď některá zadání na rok pětadvacet, vyhecovaný k jejich zvládnutí.
