Slavíci jsou pryč už hezkou chvíli, objevy z bádání sem dávat nemohu, zpětná hlášení musí mít pauzy – co dál?
Šlo by donekonečna propojovat různé úvahy a pracovat s tím v éteru k lidem.
Už orají nad motýlí loukou, těším se až naprší a uschne. Hledání bude s ohromnou motivací, musí se najít ještě další pravěk. A našim pěti dětem nachystám hru na ty časy.
Už je článek odeslán, půjde před lidi. Unikátností jsem spíše šetřil, ona se prosadí sama. Ale přeci – jde v podstatě o čtvrtou nádhernou věc pro Slavičí háj. Co ještě tak může přijít? Snad, že bych potkal toho otloukače v časovém střihu. No, nevím. Oni prý uměli těmi nástroji i solidně prorážet hlavy, když bylo potřeba majetek ochránit. Možná je lépe, že jsme těch sedm tisíc let od sebe vzdáleni.
Ale, podívejte. Pro časopis jsem využil sekeromlat z naší zahrady v Kněžmostě a vývrtek ze Slavičáku. Kdo nemáte představu, tady se podívejte. Vrtáky byly duté, samozřejmě. Ten kněžmostský sekeromlat jim praskl při vyťuknutí středu. To se stávalo.
Buď jsem už ze vztahu s domácí krajinou zmagořený, nebo opravdu mnohé dostávám do oka. Já totiž, když pod kopec teď přicházím, fakt – že to tam vidím! Jak to, že to do dneska nikoho nenapadlo? Nebo mám „velké oči“. Nedaleko močály od Klenice a Trnického potoka, naproti nad Červenským rybníkem archeo-lokalita prokázaná, a dva kilometry naproti? Je to vůbec možné? Už jsem párkrát na temeni kopce byl a napadaly mne věci všemožné. Na dobu kamennou jsem si ale nevzpomněl, tak vysoko myšlenky nenosím. A ono to je, hned tady pod botami. Krajina – jasně – vypadala jinak. Ale potřeba říct, že příznivěji. Byla k lidem srozumitelná, zastavili se a sedli. Rachvalské hvozdy sahaly nejspíš až sem k bubnu, kůlů na dlouhá stavení bylo tedy dost. No a ten kamenář? Nestačil na horní Jizeru běhat pro horninu, kvůli rozběhlé nadpoptávce.
