Ty duby mají ke stovce let každý, možná víc. A já je ukazuji lidem, protože obnažuji hranu lesa stezky číslo čtyři „U Boroví“.
Když jsem vymýšlel název posledního okruhu krajinou města na Klenici, napadlo mne „Za lesním tichem“. A lidem se to líbí. Já vím, řežu-li motorovkou v pařezech, je to hluk, ale pomíjivý. Dočasný. Pak se hloh či slíva skácí k zemi, žuchne do listí, já kmen odvětvím, pokrájím, a pak už je klid. A jakmile odjedu, klid bude stálý, les jej udrží. Po mrazech opadalo listí. Takže nechrastí, nepoletuje. Je dole. A ticho vítězí na celé čáře.
Ještě se slunce při západním Chlumu drží na obloze, a když to jde, zahřívá. Babočka paví oko sedla na březový obří válec dávno mrtvého dřeva. Zbyla jen bělostná košile a uvnitř troud. Motýl neodlétá, sahá sobě po tepu. Ještě pár chvil a buďto se odloží k spánku, nebo zahyne. Krajinou u Vlčího Pole totiž o tomto čase prochází přísnost. A já hostem smutečním. A přeci! Červenka si mne možná přes celý les našla po hluku pily. Jsou tak naučeny, možná se s tím už rodí. Mluvím k ní a ona se vůbec nebojí. Člověka, myslím si, nikdy neviděla. Seskakuje do listí ku sběru a v momentě zas. Probíhá příležitost.
Teď to je ono, les je potichu. Za lesním tichem? Ano, jsem tady správně, a kdybych nehlučel pilou, les by takový byl i zůstal. Nenašla by mne ale červenka, to vím najisto. Živí se v jednom kuse, než hmyz zaleze do úkrytů. Dnešní noc ji nejspíš sebere a postrčí k moři. Tak jsme se alespoň viděli.
