Na úbočí kopce je ruch. Osadní lid se činí a dny pro všechno krátké. Útržky polí jsou obdělány, dlouhá obydlí plna života. Hoří po ohništích a jen kousek stranou se na klice z klacku a závažími točí ruka brusiče. Dva režné pytlíky s náplní odstředivě tančí, hůlka má při zemi proláklou vrtací korunku. Z netvrdého dřeva a naraženými úlomky odolného pazourku nebo chalcedonu. Až se po desítkách hodin otupí, budou vyměněny. Do otlučeného kusu rohovce, následně do hladka zabroušeného, byla vrtákem pod mírným úklonem rozmyšlena díra. Až otáčení prodře horninu na konec opačný, vývrtek se protilehle vyťukne a skončí v nezájmu pod nohami. Jako když ze sektu vyletí špunt. Je odpadem, cíl skví se jinde. Palice nepraskla, bude nasazena – a dlouho, dlouho ceněna zacházením. Vždyť pro kámen se putuje vysoko do hor, až do míst neširé řeky.
My dnes ale víme, že cennější kamenné palice je právě vykroužený „odpad“. Mizí alespoň hrstka protivných otazníků, byť mnohé se života nechtějí vzdát. Broušené industrie doby kamenné se užívaly z nálezů později co ochrana proti zapálení bleskem, sekundárně. Stejně tak na cestě mohl vzácný nástroj majitel ztratit, tedy v místě jakkoli vzdáleném. Vývrtek nikoli! Ten zůstal v dosahu zpracování, na místě dílny. Jaký, že tedy důkaz snad vyšší, potřeba doložit k tvrzení: „Máme místo pravěkého osídlení najisto!“. A teprve nyní, vystoupá-li člověk na kótu nad parkem podle sebraných souřadnic, má velkou naději, že se mu v hlavě rozsvítí. A region může zraky napřít konečně i k severovýchodu, odkud nikdy nic podobného dosud nezaznělo.
Že Slavičí háj zatahal za rukáv nás dva se synem, příliš nepřekvapí. Vím, jak to se mnou oplátkou má. Navíc si myslím, že poslední postrk to od něho není. Že větší či menší nějaké ještě přijdou.
::: Úvahu vkládám při vzpomínce na archeologa Jirku Waldhausera, co už tu pár roků není. Drzý bych neměl být, ale přeci – nemohl park s tou dnešní senzací maličko přispíšit? Moc bych to pro něho chtěl. A pak už jen Jiřího u toho vidět…
