Jedná se o stav, kdy k neživému proužku hliníku s čísly a adresou muzea kleštičkami připínáte život. Ta chvíle je nadrozměrná. Předtím, co jste štrachali v pytlíku z plátna a prsty po hmatu dohnaly budoucího delegáta, ve finále rozevíráte dlaň a ptačí život je připraven vypovídat. Ta chvíle osvobození (po předchozím překvapení k chvilkovému zajetí) je u mne absolutně v ornitologii nejvýš. A i když je třeba v tom čase nachytáno a odvěšeno dost, dívání za každým jedním osvobozencem nikdy neošidím. Tam se pro mne sečetlo vše. Proto dokážu vidět po nočních slavičích tazích ty, kteří se okamžitě vrací do místa přerušení migračního úsilí. Jako by „kompjútr“ v hlavě k přesnému navázání to místo potřeboval.
V zahradě se dívám za podobnými, právě tak dneska. Když to jde, je jich dost, a přeci se pokaždé dívám! Segment osobního rituálu. Zatažen do děje, který se vychystal jedinečným. Tak odlétá i tento králíček.
A poté uhelníček.
A odlétají společně i obě parukářky.
Prý vedou život ve dvojici i mimo hnízdění. Zdá se to taktéž dle zdejších zahradních zkušeností. Chytí se jedna, druhá ji neopustí, až chytí se též. Proto dle zákona mého musí pokračovat spolu. Na noze u každé leskne se nově po prstýnku. Tady se zdá, že samečka ukazuje fotografie druhá.
O neděli to létalo. V sobotu vůbec. Dny se zde jeví podobnými, ptáci to vidí jinak. Ale okouzlují mne tito vyhnanci z lesa. Lidé, vlastnící pár větví jehličí po zahradách, vůbec netuší, co všechno se u nich děje. Ví to jen chytací talent ornitologa, nejjemnější pomůcky a dobrý vítr v síti. Třeba takovýto? Nikoli, mírný. Slabě foukající do zad, do křídel. Vítr podpůrný.
