Když padá listí, chopím se hrábí a čistím potok. Je to hezká práce. Je to vůbec práce? Vždyť ji dělat nemusím, nikdo potoky nečistí hráběmi. Já to mám ale jinak, jsem vlastně už zase ve škole. Příroda hlídá, abych se vzdělával. Vidím třeba barevné listí osik a uvědomuji si pomíjivost té krásy. Sílu okamžiku – chcete-li. A běží síla za sílou. Larva vážky, vytažená zpod hladiny, nejprve pokračuje směrem, kterým ji hrábě nastavily, tedy od vody. Najednou ji po chvíli docvakne že dělá chybu, otočí se k potoku a nové rozhodnutí už během cesty nemění. Myslím, že dokonalé. A takových událostí tu je.
A už stojím pod ohromnou osikou, přede mnou prosvětlené slavičí hnízdiště, budu přemýšlet nyní nad ním. To pro mne není nové, stával jsem takto už v začátcích a hodně se napřemýšlel, nadíval, proč místem ptačí volby je právě ten kout. Všímal si, co slavík potřebuje. Ta škola vůbec nekončí, vjemy se staví před oči stále nové. Je sice podzim a slavíci docela jinde, škola přesto volá. Ještě že ji mám. Tenkrát před půl stoletím jsem se takhle netěšil. Nebavilo mne to.
Došel jsem až pod cestu k výpusti pod rybníkem. Tady náš výměr parku končí. Potom se zadívám nad hlavou do místa přírazu odlomené větve z vrby, vtlačena je do vidlice trnité slívy. Z tohoto presu ční ptačí kostra a pět kosích per. Zobák v nedokončeném výkřiku, tomu nerozumím. Rozhodně nejde o odloženou kořist, tělo je probité špicí, celé pomačkané. Na hliníkovém kroužku nohy je vyraženo číslo, jak známka pro vojáka, kdyby ztratil život. 610024. Mohla za smrt kosa tehdy vichřice?
