Abychom kroužkovací výsledky neuvařili, je tu říjen a nutnost říci též něco jiného. Nabízím hrstku barevných slov ohlédnutí za létem v háji, za chytáním v noci a v čase jejího odcházení.
I po dvaačtyřicáté sezóně musím konstatovat, že neznám nic lepšího, než je právě čekání při sítích za odletu. Vsazeno je impozantně do teplých prázdninových nocí, kdy spacák je na spaní zbytečný, kdy hvězdy sletují k zemi, a dosud visící, klepou se v nejistotě. Do nocí, které mají život jepičí a přeci o těch pár hodinách dovedou ptačí poutníky schovat a poponést. Jeden lituje, že rozednění všechen ten úžas sebere a počkat se bude muset zase až do stmívání.
Slyšel jsem slavíky domlouvat se, že co nevidět se zvednou a vypadnou od řeky pryč. Čím dál víc si myslím, byli to sourozenci. Protože podobně jsem to od těch dob podezřel několikrát. Dneska je říjen a republika od nich vymetená. Po cestách tuším je o hodný kus dál.
Zásluhou nočního chytání je studijní oblast v následných hnízděních samý hliník. To je věc, s kterou jsem nepočítal. A těžko je při síti nad přehrávkou, když duben posílí a mistři se začnou sletovat. Dobře si předchozí blamáž pamatují. Každé jedno z půl tisíce kontrolních hlášení co mám, má cenu vyhnanou pořádně vysoko. Odpracovanou.
Dorazil říjen a sítě v pytlících přivírají oči. Je dochytáno. Bývaly časy, kdy jejich zívání nebral jsem vážně a jelo se do konce kalendáře. Už se to vrátit neumí.
