Bylo šestého, je sedmého. A noci bez rosy neodchází. Na to se prostě nedalo dívat, to chtělo smazat nedávno klepnutou tečku a ještě vyrazit. Ostatně, i dříve jsem „namátkový“ odchyt dělával v pokročilém čase.
Nemám minut na rozdávání, v parku je večer brzy tma. Roznáším věci na pozice, tahám sítě. Příčnou oželím, raději podržím rákosí. Už je nataháno, rychle sesoukat na střed, blíží se netopýři. A že se tu za týden proměnilo mnohé, netopýrů opravdu dost i ve výšce.
Do mladého dne po půlnoci běží umělý zpěv. V kontrolách sítě prázdné, jen před rozedněním prolétá lelek, sedá na tyč profukované sítě a mizí. V rákosí se klid drží vysoko nad rozednění, ale v hlavní linii jediným ptákem chyceným je mladý slavík! U toho nakonec zůstalo, velké divy se již nedějí, ani nemohou. První dekáda září je pro slavíky konečná.
Nepřekvapilo mne, že slavík je velmi drobný a v kondici ošizený. Neměl lehké dětství mezi sourozenci, to je znát i v peří.
Jen co odletěl k motýlí louce do křovin – víme oba – bude potřeba zabrat. S tímhle to přes moře nepůjde.
Rákosí dalo tři spěchající rákosníky – obecného a dva proužkované. Kvartet rákosních strnadů a opozdilého ťuhýka. Všechno mladí ptáci. Pak už jsem na nic nečekal, slunce chystalo další z útoků na krajinu, balím a mizím. Teď už pozice opravdu neobnovím. Počet pokusů završen na šedesát, vše, jak má být.
