Další český slavičí rok končí. Nebýval jsem v minulém století na konci prázdnin bohatý, jak bývám teď, neuměl jsem se zamýšlet. To přišlo až s časem. Jde o největší kapitál, který může amatérský badatel obhospodařovat. A je při tom fajn, že slavíci podnětů plodí dost. Každou z otázek si chráním, jak lovci mamutů oheň. Vím, že ji kdykoli mohu z té hubky rozfoukat a rozsvítit.
Čtyřicet dva sezón je pryč. Někomu z vás těch čtyřicet dva let ani není. Takových hodin pod větvemi, tolik momentů překvapení. A téma? Stále nepřečtené! Měl jsem letos před koncem odchytů v ruce slavíka a vážně jsem se „pral“ s věkem. Bez ostudy, jenom to ukazuje, jak nejednotný materiál před oči stavíme. Když jsem nad mladým slavíkem vyřkl verdikt a ukotvil na papíře, přišlo mi to celé k smíchu. Jaký jsem školitel, když ve vlastním baráku mám takový brajgl? Ale jedno vám řeknu: ornitologie je báječná věc! Jestli třeba někdo váháte, vezměte za kliku hned zítra. Ona už si vás odvede.
Jednou se budu ptát sám sebe způsobem, který přede mne stavěli novináři: Jak to, že člověka baví jediné téma tak dlouho? Pořád nevidět konec. Pořád je cítit ve vzduchu posun. I z místa, které je za dlouhý čas ušlapané, jak prostě nápady nešly. Pak někde nějaká drobnůstka z fotografie, letíte listovat po sešitech – a kola se znovu dávají do pohybu.
Vidím prvního slavíka v pastičce pod síťkou z čeřínku. V oblouku zatáčky hned vedle splavu bousovského moře. O kus dál měla hnízdo s vajíčky. Špičkami kleští jsem z provázku „napíchl“ kroužek „Téčko“ a znovu jej zakroužil na nohu slavičí mámy. 303 751 bylo to číslo. A pak jsem přes zimu na událost myslel a věřil v zkontrolování, až se odněkud vrátí. A že tam v máji pak byla nazpátky, dneska vím, že se jim stává.
A vidíte, před pár dny přišlo hlášení na zpěváka „plus dva roky“ v čase kroužkování u nás u Kosmonos, který se rozhodl zabalit a přesídlit přes Dolní Chabry málem až do zoologické zahrady. „Olizuji“ očima každý den tři fotky z toho kroužkování, jestli jsem se ve věku nespletl. Jestli nemohl být mladší, což už by uvěřit bylo schůdnější. Opět jde o slavíka velmi složitého, ale starý přeci jen byl. Pět let od okroužkování kontrolou taková událost a pro mé zkušenosti veletoč.
Až přejede krajinou poslední vagón léta, až podzim slavičí hnízdiště vyskládá listím, až v zimě se v místech nedočkáme sněhu a nakročí znovu zbrklé jaro, až z listů kalendáře vykoukne z té vesny duben, vyrazím znovu do jejich rozezpívané narezlé školy. Po třiačtyřicáté, a rád.
