Nastal čas napsat pár vět o letošní odchytové jízdě v našem parku. I tak ovšem nepůjde o přesný výčet použitých kroužků, není to důležité. Dle mého převažují čtenáři-nekroužkovatelé. Dalším dílem skupinka ornitologů a pak všelijací příznivci z nahodilých i organizovaných setkání, které stránka upoutala. Kdo se nenašel v kolonce, vytvořte si vlastní, já to z grafu nepoznám.
Jde sice o snahu „mít co porovnávat“, ale metody nejsou meziročně zcela v zákrytu. I letos drobné vychýlení v samotném začátku akce. Byl předsunut do poslední dekády června z výzkumných důvodů, na základě jistého podezření – a vyplatilo se vrchovatě.
Pak už se ale fungovalo předpisově a máme jedinou noc, kdy akce spadla kvůli počasí. Obraz je tedy více než uspokojivý. Chytá se s podporou druhového zpěvu, spouštěného hned do mladého dne po půlnoci. Navazují kontroly a poslední v čase kuropění již přechází v hlídkování u hlavní linie s dalekohledem a kuželovitým zdrhovacím slavičím vakem na krku. Končí se dvě, tři hodiny po rozednění, kdy jsou sítě definitivně staženy.
Slavíků obecných bylo bez několika čtyři sta, tmavých bez jednoho čtyřicet, modráčků asi deset, hodně obecných ťuhýků, několik pěnic vlašských, dost krutihlavů, mnoho proužkovaných rákosníků, asi třicet cvrčilek zelených a v jednotkách k nim dvou zbývajících druhů. Hodně velkých rákosníků, dost zpěvných, jeden bramborníček hnědý a obvyklí ptáci zbývající, jako pěnice, strnadi i rákosníci zbylí. Z větších tahounů byli kroužkováni tradičně pasivně nachytaní chřástalové vodní, jeden kropenatý a jeden polní. Korunu všemu nasadil poslední svítání lelek lesní. Kosové, drozdi – to je jasné. Zelené žluny, strakapoudi. Tradičně i ten malý.
Přestože případné výsledky ze slavičích cest dál od místa okroužkování přicházejí později, máme už opsán francouzský kroužek z akce (vše na blogu předešle). Z pohybů mladých ptáků máme spojnici s bodem Soběslavice-Padařovice v Libereckém kraji a s odchytovým místem na rybníku Zrcadlo na Jičínsku. Mohlo by se zdát, že štěstí letos odpočívá v případě těchto cenných pohybů, ještě něco se ale může objevit. Majitelé koček zpravidla déle váhají. Po Česku, v zahraničí ne.
Přibylo skvostných zážitků. Viděl jsem pěvce nad ránem nad čihadlem, viděl jsem tmavého slavíka sestoupat přímo do sítě přede mnou. Naučil jsem se rozpoznat u ptáků chování tahové i předtahové. V srpnu se dovedou a snaží vrátit po vypuštění přesně do místa přerušení letu. To zkraje nedělají, nepotřebují. Fungují za noci jako kompjůtry.
Tahal jsem ze sítí ušaté netopýry i ty drobné vodní. Vyplétal velké lišaje, po ránu vážky. Chmýří pcháčů, aby nestříbřilo po kapsách. Oklepával rosu, kdybych ji sbíral, budu bez žízně. Poznával jsem místo, odkud už jinam na velké odchyty nepojedu. Chci o něm vědět vše, půjde-li to. Vím, že to pro mne schovává, až si pořádně řeknu. A já to udělám!
Pavle, paráda! Smekám nad tvým neutuchajícím nadšením. Skvělé výsledky a stejně skvělé příběhy. Po třech dnech na Sedélku si ty neopakovatelná rána umím již představit. To se nedá vyprávět, to se musí prožít.
Měj skvělý i zbytek roku a jistě nejenom já se těším na další barvité vyprávění a ať ti dále vzkvétá Slavičí háj!
Roman
Díky, Romane.
Ano, Sedélko na úbočí úvalu řeky Moravy u Luhačovic je dobrou zkušeností. Sám ji mám za sebou. Jiří to vede báječně. Jinak, než právě tak, vhled do toho obřího divadla nepořídíme, než téma odchytat.
Ponocování má dvě roviny – vědeckou a emocionální. Není jedné slabší, i když věda – slavičí věda, si na pobraném s odstupem pořádně „namastí kapsu“. Řada věcí je bez přehánění průlomových, řada opravných, zbylé stvrzující. Těch ale zas tak moc není, nicméně, ověřovat se musí. Díky playbackům jde o moderní mladé téma, které umí nadchnout. Je dost kolegyň, kolegů, kteří na slavíky v létě už líčí. To je největší z výher a mám domluven třetí návod do zpravodaje. Na jaře. Bude o potřebném dochytávání. Budeme – už víme – vědět víc. Slavíci nechtějí mluvit, to je poznat v databázi stanice za málem sto let. Houževnatostí je však docela úspěšně „tlačíme do kouta“.
A tobě přeji i děkuji,
Pavel