Byly krásné a jsou pryč.
Noci jsou ostré jako ten Měsíc tenkého průhybu. A jsou i horké. Stačilo by škrtnout sirkou a zahoří.
Přelézám ohradní špagát. Mám trakař, kolíčkové hrábě a dobrou náladu. Od sluníčka připálené seno voní po všech zúčastněných bylinách s jasnou převahou komonice, zpod řádku vylétá osenice. Potáhne na jih, jako ti ptáci. Mám jen chvilku, žár polevil a brzy se setmí, spíš se už stmívá. Pak to uvidím. Ze země vzlétá lelek jen tak lážo-plážo a padá o kousek dál. Seděl vedle řádků k nepoznání. (Na fotce není, je pořízena až ráno, nebudu lhát).
Oni to fakt umí, splynout s okolím. Můr tu bývá, jak kolem lampy. Tak se zastavil. (Vzadu ta louka už zase normálně kvete, proto tu motýli jsou).
Po půlnoci naprosto výjimečně přidávám k produkci jeho fádní zpěv. A než se rozední dočista, poskakuje v síti.
Pak se chytil krutihlav, zbarvení mají podobné. Nestojí o pozornost.
Ta tečka za chytáním je překrásná, ale co se slavíky? Chtělo by to ještě pro připomenutí i jejich přítomnost, nejlépe obou! Po rozednění to dlouho vypadá na nulu, ale protože jsem sítě od rosy poctivě oklepával chozením dokola, tolik jí kotel nakonec ve chvilce navařil, dostavili se oba na zavolání. Volání vlastně dávno utichlo. Jde o mladé samičky, přišly se podívat zvědavě až po produkci. Sítě jsou v tu dobu sice už víc vidět, ale ptáci zase létají rychleji než v šeru. Takže je vážím a zapisuji. Vezu ke Zvolínku, pouštím do bezinek a dlouho neodcházím. Na slavíka tmavého totiž vidím. Kontroluje okolí, jestli je v pořádku. Je. A je mým slavíkem posledním letos.
Kdy z místa odlétnou, nebudu vědět, tolik času už nevlastním.
A docela posledním obrázkem – rehek kominíček. Focený v louce s kominíčky.
Je prvního – ráno a za dveřmi bilancování. Než jej přizvu ke stolu, předesílám: Bylo to znovu tak skvělé!
