Červen jde k půli. Brzy tam bude.
Ohlášena je bouřka. Brzy tu bude. Ale než dorazí z Českého středohoří, po úvodním deštíku prohlížím louku pro motýly. Zákrop přišel vhod a přibyde větší. I ten se hodí. Hitem mezi parkovou bílou je do květu směřující jetel červenavý, k hmyzu přístavem.
Pak jej vidím! Ještě si netroufá vzlétnout, i když sluníčko nově zahřívá. Toť šance pro mě, spěchám pro foťák. Většinou jsou denní motýli krásnější po líci křídel, tady jsme ovšem ošizeni. Perleťovec malý, prvně v naší louce. A zůstane, to je jasné. Shání se po violkách a my ve výsevu máme.
Sezení rozkládám pod jabloní, v místě za oplocenkou. Je odtud vidět po parku, sám očím unikám. Jsem přes potok málem na dosah slavičímu místu. Je tam po lásce, zůstat mohl jen on. K pelichání. Dva by domov vysbíraný hnízděním neuživil. Proto odcházejí i mladí. Co nejdříve. Slavíci nejsou přeborníky v přátelství. Jako by ohledy vyprodali v máji. Pozoruji jej, jak z husté jabloně kraje mokřiny vyletuje, chráněn rozložitostí pláňky, za hmyzem. Ještě tedy nemění a pokud ano, proces je v samém začátku. Jinak by si podobné nedovolil. Mnoho o slavících dodnes nevíme. Třeba, jak podobní sobě jsou o mnoho víc. Hmyz by měl přec schytávat ze vzduchu slavík tmavý, zdejší mistr to ale ovládá též. Možná to dělají po odhnízdění mnozí, jenom to prostě nehlídáme.
