Začaly dny v Slavičím háji, kdy druhý se prvnímu nepodobá. Nemůže. Každodenně prostředí sleduji.
První barvou v lukách je fialová po violkách. Ještě trvá a navazuje bílá z větví mirabelek. Formuje se žlutá mezi petrklíči. K tomu už museli vzlétnout motýli. Žluťásek řešetlákový, babočka paví oko i černoproužka březová. Časně jarní bytosti, co jsou borci, mají po zimě. Motýlci barev vyšisovaných, křídel otrhaných, ale všichni „to dali“!
Bouřka zvečera osvítila na obzoru Bezděz. Pak zabrodila proti proudu k horám, tam, co je Safírový potok Jizerky a měkká státní hranice.
Ráno se po příchodu divím a připisuji na seznam česnek medvědí. Tak je i u nás! Jeden by nevěřil, co vše lze nalézt, když je dost času a chuť prohledávat.
Stěhoval jsem mravence. Nechci ponechat náhodě pokus o usídlení namodralého motýlka. Žádá po krajině kominíčky a rezavé mravence. To už je ovšem opravdu vysoká linka přírody, tyto spojitosti. Proto jsou přemnohé taxony tolik ohroženy. Tady by se hodil obrázek kolegy z Polska, když jsme u něho pobývali výzkumem. A taky, že pro něj sáhnu..
Nemění se tedy jen čísla v kalendáři. Mění se pastva pro oči. Nově i uši, ale též pro naše nosy. Už to začalo, pojďme se učit po krajinách.
A co je důležité – přišel do kotliny déšť, aby poctivý výsev nastartoval. Teď už do budoucí louky vstupovat nelze. Vytáhneme židle na cestu, složíme do nich kosti a budeme si přát. A zůstává k nám i přízeň skřivana. Vzlétá mírně šikmo, pak uhne do výšky k třepetání – znáte ho.
