Moc už jich nebude, míří k nám jaro.
Nádrž v potoce už střeží žabí snůšku. Nastává čas, kdy vzduch i večer už sytě voní. První zpěvy ptáků před nocí. A ráno? Nad parkem skřivan. Zpíval už minule, lidé jej pletou se slavíkem. Mnozí. Je radostné dívat se k němu nahoru, jak sype noty na hroudy. Nikoli předjaří, takto už vypadá jaro!
Když jsem byl mlád, jezdil jsem se síťkou o tomto čase do starého lomu nad vesnicí. Na slunných místech tam létali motýlci – černoproužky březové. Pak jsem na ně už štěstí neměl, až dnes u nás v parku. Přiletěla pít k malé stružce a ani nemusela křídla rozevírat. Poznal jsem ji. Jsou ale plaché, opatrné. Ze skupiny píďalek. Skřivan a ona. Vítání jara vzali za správný konec. Všechno však bude krátké pro motýla. Možná i proto žije naplno. Hned jsem jej dopsal do knihy pro Slavičí háj.
Prošel jsem poctivě všechna hnízdiště modráčků na Trnickém potoce. Ještě tu nejsou. Rákosí měří místy až 3 metry, takové sníh v zimě nepoloží. Krajinu tady pamatuji jinou z dětství. Samé louky. Odkud ustoupily, je dnes rákosina. Je to vždy něco za něco. Bylo by o několik skřivanů víc, ale bez ptáků ostřic a třtiny, tedy i bez modráčků. Krajina bývala natolik odvodněná a „vyčištěná“, že by neměli ani myšlenku k zastavení.
Prvosenky, oproti roku devatenáct, jsou přesně o měsíc uspíšené. Kdybych neviděl v archivu fotky, neuvěřím. A se slavíky to dál ani nehne..
Předjarní vteřiny končí, pojďme užívat jara.
