Možná si někdo z vás řekne – abych se z toho náhodou tady nezbláznil.. Ale já své amatérské pojetí ornitologie opravdu žiju. Každý den na ni myslím, každý den. A že mi svět s výsledky kroužkování moc nepomáhá, musím si vystačit sám. Kolik se asi za dobu co kroužkuji, dostalo slavičích kódů před zraky lidí? Dost, to je jasné. A nazpět se informací dostala jenom hrstička. Proto, když nějakou získám, drží mne to dlouho. Jako výsledek z Alp. Chodím na stránky švýcarské stanice a čekám – kdy už? (Jako ten Hujer s hodinkami). Kdy se objeví zpráva za rok 23. A jestli se dole mezi zpětnými výsledky objeví slavík z háje. Třeba by mohl i na fotce v galerii, vybírají silnější události a slavíků chytají opravdu pomálu, s kroužkem tam přicestovalým, žádného. Mám tedy tak trochu podezření, že mohli být nadšeni jako já tady dole.
A jak tak s mojí ornitologií funguji průběžně, vyhodnotil jsem si, že ona čtyři hlášení ze zahraničí od mých slavíků lze rozdělit vejpůl. Dvě z jara, dvě z podzimu. Za páté bych se přimlouval- až bude mít přijít – nechť nevychyluje rovnováhu a je ze zimoviště. Hned si člověk k tomu přidává: může se to vůbec stát? Vždyť je to jako výhra v loterii ta nejvyšší! Česko na takovou ještě nedosáhlo, co se u nás kroužky slavíkům zavírají. Ale pozor! Nikdy se jich nekroužkovalo tolik co teď. A taky máme ony kompjůtry a to už i mnohde po Africe. Dokonce nainstalované v krabičkách na telefonování. To by v tom byl hrom!
Zvykl jsem si v specializaci velice brzy, že výsledků i tak mohu mít dost. A cenných, jen se přičinit. Vezměte – oni jsou tak neskutečně šikovní, že velkou většinou projdou z jara od Afriky do rýhy Klenice jako ten pověstný nůž máslem. A pak to je na mně, na přičinění, jak píšu. Víte, kolik jich schytám navrácených tady po oblasti? Dost, možná i víc. A už to ve mně doutná. Otáčím před očima kroužek, který to všechno po cestě viděl! Který ví, jak to bylo s jeho přidělencem. Do poslední vteřiny. V Sahelu. Nad pískem. Nad vodou, i pak na břehu. Pod kopci. Za nimi. No a pak? Mají ptáci radost? Dnes jsem viděl z auta kosa, jak kovářské uhlí černého. Seděl na větvi – a přesně, vím to – patřil očima k slunci. Možná se jenom radují nad krásou toho žití. Že to v tu chviličku ještě tak je. Že jsou s tím kotoučem pohromadě. Neztratili se sobě. A když byl mlád, měl jej na cestě k moři za berlu. „Opřel“ se ráno i navečer, když bylo třeba znát směr. Teď už necestuje, ale sednout si na větev přiletí vždycky.
Údolí francouzské Róny není jen pro křesílka rybářů při chytání sumců. Je to i cesta rezavých slavíků dolů k moři. Do nedávna jsem do alpských průsmyků koukal jen v snění, dnes od nich konečně senzační razítko mám.
Byl cestovatel od Klenice, nebo přespolní? Datum označení je bohužel zlomyslně vysoké, 4. srpen. To už jsou nad parkem ve vzduchu po nocích i slavíci tmaví, tah jednoznačně běží. Podle „prázdné nádrže“ v čase si ovšem myslím, že z daleka nebyl. Podle náměrů jsem pak dokonce přesvědčen, že šlo o samičku. Kéž všechno dopadlo a ona je s křídly i teď.
Podívejte.. Takhle vypadaly nad parkem poslední chvíle jejího pobytu. Vzlétli i lidé..
A tenhle soumrak ji ze Slavičáku vyprovázel.
