Nedovolím si nevrátit se k poslednímu hlášení u slavíků, protože bych chtěl znát každou ptačí minutu od chvíle, kdy jsem mladého cestovatele po noci pustil přes (dnes již náš) potok do zadního parku. Dobu, až po zachycení kolegy v sedle. Bere mi to aktuální kousky života, protože se výsledkem zaobírám každou chvíli. A jak vjedu do parku, ještě častěji.
My nedovedeme zaostřit na Afriku. Prostě z míst slavičí výsledky pro naše populace nejsou. Skoro nejsou. Cestu Evropou si člověk „děravě“ nasimuluje, dokáže představit snad i protilehlé pobřeží. Ale, co pak? Sahara, Sahel, první přistání k pobytu, a když se v spižírně začíná „honit vítr“, přelet za odcházejícími dešti. To všechno má v torničce každý, kterého na jaře držím. Ne, nejsem kroužkovatelem obyčejným, každý jsme za kleštěmi jiný. Já k tomu potřebuji snít. V některé zemi by mne třeba s přístupem vyhodili, mezi našimi horami… ..děkuji.
Uvažte, že řešíme rezaté borce – co ale ti temní? Scénář docela jiný. Takového v Alpách nenaberou. A my bychom museli na východní okraj moře. V Libanonu těm za sítěmi rozdat pár přes hubu a počítat nespočítatelné. Velepřesun do delty Nilu. V Keni, daleko dál (pro ty šťastné), je v listopadu druh velmi početný na přesunu do cílové stanice ještě o něco jižněji. Tak to je teprve výlet! A vezměte znovu – i takové tahouny z nocí stahuje Slavičí háj u drobného města na Klenici. A pak… zase i oni odlétají. Do prvního oklepání peří po okroužkování se jich drží i mé sny. Pak spadnou a nedohlédnu víc.
A nakonec jsou tu ti modraví. Drobnější, ovšem na stejně vysokých nohou. Inu slavíci. Nachytá se jich po přesunových nocích překvapivě dost. Jsou mladí, před cestou, či čerstvě na ní. Jejich svět víc čvachtá. Jsou rákosinoví. Poletí cestu nejkratší. Vlastním zpětné hlášení modráčka z pravého zimního pobytu (kontrolován během něho 3x) zpod Říma. Odtud pak odrazil nazpět domů.
Tři druhy slavíků – tři přihrádky tajemna, možnosti k naučení. Stačí v létě sednout do podrostlého slavičího sadu kus od Humprechtu, rozvěsit sítě a ponocovat. Uvidět stmívání k nedlouhé noci, kde na jejím konci se fakt dějí věci. Je cítit podhoubí. Podhoubí ptačích příběhů, ke kterým mi pověřovatel umožňuje přidávat dívání se k dálce. Dálkové pohledy.
