Poslední kroužkovací událost u slavíků znovu jen napovídá, že podzimní tah nad starým kontinentem se odbývá v jihozápadním kurzu. Opatrnosti je sice třeba v podobných závěrech, ale skutečnosti budeme v patách těsně. Jižní koridory se jeví pro návraty ptáků hnízdit, v čase, kdy spěchají a tahové etapy volí příměji.
Náhody platí i v zaměření na slavíky, ovšem matematika je i zde celkem jasná – čím více kroužků pod křídla pověsíme, tím spíše se některý ze světa připomene. Uvažme, že v Savojských Alpách se o podzimu chytá kolem pětadvaceti obecných slavíků za celý „podzim“, opravdu se ptáci snaží letět pohodlněji „o něco“ stranou. Col de Bretolet leží málem ve dvou tisících metrech nad mořem, cesta tudy je zbytečná. Ptáky sice navedou řeky, stékající dolů, ovšem dříve nebo později nastane chvíle, kdy třeba vystoupat výš a přes hrany hor se zlomit. Slavík ze Slavičího háje místy přelétal ve dvě hodiny v noci. Je současně snivé, umět vyvolat představu, kterak cestovatel bez zkušeností s migrací nejprve vrazí do noční sítě na kraji Polabí a o dva týdny později mezi štíty velehor. A vše funguje. Křídla nesou, hlava s jakousi informační kotvou vede tmou nad hranicí států.
Čtrnáct dní rozdílu mezi body úsečky dlouhé 780 kilometrů je prolhané úplně ve všem. Takto na slavičí migraci nahlížet nemůžeme. Mladý slavík, nejspíše samička, neměl splněno pro cestu, co se týče tukových zásob a hmotnost pod dvacet gramů to podtrhuje. Musel někde v nabírání na cestu výrazně přidat. V našem parku to nebylo. Rovněž měření po přímce je mimo realitu, pěvci tak nelétají. Zejména mladí. Můžeme to vidět už na cestovním oblouku, který opisují k zimovišti kdesi nad Guinejským zálivem a Evropou. Na nějakém tom migračním kilometru jim vskutku nesejde. Je-li po trase možnost se nakrmit a letní noci počasím drží, cesta je přijatelná. Za dne zrají bezinky, mladí po nich jdou jako čerti. Ovocný cukr je do těla pro výkon nejvhodnější, snadno dostupný.
Tento výsledek kroužkování v mém zaměření je teprve čtvrtým zahraničním, do skládanky představ však potřebným. A letošní sezóna tím dostává znovu korunu. K němu připisuji dva „Pražské“ a skromnost napovídá, že to bude nejspíš asi tak vše. Ještě vlastně ne! Projedu kolem městského betlému, který jsem včera nainstaloval, zamířím k parku a myšlenky vrátím k létu. K sítím, které pomohly zpovídat na konci české nížiny, i ve švýcarských horách.
