Červenohorské sedlo v historii odchytů na světlo už má zapsáno mnohé. I bouchání dveří od auta. Časté. Vzpomínka k těm, co vědí.
Dveře od auta však bouchají i ve Slavičím háji při kroužkování. Když je mlha, čekají ptáci v autě. A dveře v intervalech rámusí do okolí. Pak nakročím k cestě čelem k Humprechtu a slavíky z ruky nechávám volně vzlétnout. Všechny tři druhy, jako dnes. Pouze jedinkrát obecný slavík opravdu vystoupal nad park a odtáhl. Ostatní většinou rychle uhnou k zemi, buď přímo do pruhu rákosiny, nebo do keřů proti proudu. Někteří letí do centrální vrby urovnat peří. Je mnoho způsobů vypouštění okroužkovanců zpět do přírody. Už jsem to zde psal – já s nimi očima musím být, dokud nezmizí. Je to pro mne v specializaci jeden z opravdu nejsilnějších momentů. Možná i proto nehledím na roky, jak při tom běží a těším se z každé příležitosti.
Dnes jsem měl vzácnou šanci vidět (už za plného světla a v klidu) bůízko sebe ve spodní kapse slavíka tmavého i obecného. Byl jsem překvapen i nadšen. Takový rozdíl na první pohled! A pak je vybíráte ode dna plátěných rukávců způsobem Karlovarské losovačky – znáte ten obraz z médií při výběru dodavatele lukrativní zakázky – a zmatek vítězí. Ovšem tedy, ne snad mezidruhově, ve vztahu k věku. Vždycky si mimosezónně namlouvám, jak přeci znaky verdikt nastolí a nemůže člověk chybit. Dnes jsem listoval v peří hodně dlouho. A nemám problém to říct. To byl tedy slavík! A už jsem v sešitě rychle škrtal. Nakonec byl mladý, chytil jsem se stébla nad hladinou. Ten první tmavý, ten byl ovšem nejméně jednou už někde rodičem. Nádherný. Černý, jak vix na boty, mohutný a znaky učebnicové. Na první letku jsem musel lovit lupu. Tak to má být. Jsou to chytání nádherná, nádherná, nádherná.
Nashledanou.
