Listí ze stromů posletovalo, listopad skončil. Byl poctivý nesmlouvavostí, směřující kraj ku ztišení. Posledně četli víc příznivci neornitologičtí, dnes vyjdeme za situací, v nichž ptáci hledají sobě zastávky. Největší takovou je hnízdění, to nás dnes ale zajímat nebude. Jsou i zastávky jiné.
Vídám v zahradě ptáky o kroužcích, přestože kleště dávno spí v kabinetu. Střízlík a červenka, už tady zůstanou. Nevěděl jsem, když jsem je kroužkoval, že se přilétli ubytovat právě k nám. Že dál už nepoletí, že hlavou prošla jim ona dvě slova nadpisu.
Jak ptáci poznají, že jsou už správně? Úplně nevím. Co vím, že jejich předci, kam sám dohlédnu, takto nevolili. Se sněhy slétli blíž k moři.
Pojďme se od pokusů přezimovat posunout dopředu v roce, k pelichání. A ať to zní jaksepatří, pojďme za tím nejlepším, co v šuplíku mám, za slavíkem tmavým.
Měl jsem druh načtený z Polska, jezdil k Prosně a pak i Wartě poznávat jeho prostředí, dívat se, jak je jiný v mnohém od „našeho“ slavíka obecného. A přeci jsem navzdory osvojenému měl projít šokem jen kousek za Bousovem, v jediném kopečku vrbových listů, s loukou dokola dohola. V takovém místě bych netipnul pobytem ani brko z úpolníka, natož takový klenot.
Samozřejmě, že když jsem v místě dlouhé hodiny a pak i dny perného špehování trávil, poznával jsem v zasazovaných lekcích prve zcela neviditelná znamení od plácku směrem k „ní“. Ano, byla to samička slavíka tmavého a nejspíš asi i česká. To už analýza říct nedovedla. Zastavila k přepelichání před odletem. A ty indicie? Za ťukání do čela osvojované? Letní lijáky v příkopu pod vrbou stvořily jezero a přepitá zem s zasakováním nespěchala. To už Polsko v drobném segmentu přeci připomínalo. Vrbové listy visely děravé od housenek, které slavíci preferují (bývají sběrem od nich na peří nazelenalí, dokonce i na letním tahu). Slavík v tom bochníku vůbec nechodil k zemi, a na druhý den jsem se už přistihl ke sklopkám hrubý. Jen peří z něj padalo pod větve a odkazovalo na probíhající senzaci (mám jej posbírané). Samozřejmě, že jsem k úspěchu nakonec došel a foťák nakláněl ze všech stran. Dnes není tam slavík, z vrby je ubohé koště a namísto loučky vzácných modrásků vedle, jsou po zemi panely parkoviště. I přes to mám před sebou pořád ten úžas, nic z toho by mne předtím nikdy nenapadlo. Slavici ano, v duchu nadpisu.
Zůstaňme u druhu, zůstaňme i s nadpisem a zabroďme proti proudu času jen nedaleko. Slavičí háj – a jeho letní tahové noci…
Mladý slavík na první cestě slyší nad ránem zpěv, který od června zná. Opisuje oblouk na zatím jen nevýrazně blednoucí obloze a sestupuje do křovin koncertní kulisy. Že jej zvědavost zavřela o kuropění do zatuchlého pytle, že se mu příliš nezdá kus plechu na noze – nic z toho nemůže změnit plán ubytovat se v místě a orazit si. A tak je málem po týdnu v pytli znovu, ze sítě nedaleké. Otravně bude muset znovu na váhu a s větším důrazem již vyslechnout hrst cestovních doporučení.
Je pro mne s léty až magicko-magnetické, zaobírat se jejich životy. Pracovat pro ně a v omluvách lézt jim do soukromí.
