Pro jedno téma z archívu potkávám jiné, provokativní, že jej hned tak nezaložím. Čas totiž výrazně popošel a s vnímáním zjištění jsem dál. Jak to je s dospělci před odletem, když výsledek z roku dvanáct předešlé ve mně podvrtal a skácel?
Tohoroční mladé ptáky číst už dovedu, jsou – od vyvedení po tah – sdílnější. Jak se chovají jejich rodiče, než namíří okrajem alpských jezer k moři? Mám na výzkum času hodně, vlastně pokaždé, když potřebuji. Prochytat území které sleduji, by ovšem sebralo dny krátkého českého slavičího roku všechny a to si dovolit nemohu. Přesto některé poznatky z průběrných odchytů se rozhodly vypovídat, tak prostor dostanou.
Slavík na obrázku byl označen vysoko v hnízdní době roku 11 v oblasti červenské kosy, s jistotou, jako starší virtuos.
V roce následujícím byl chycen již přepelichaný pro odlet, jinde, proti proudu Spyšovského potoka směrem k JV. (Komu je místo povědomé – ano, tady pelichala samice slavíka tmavého).
Nikdy jsem kompletně přepelichaného slavíka obecného nepotkal jinde než na pelichaništi. Měl jsem za to, že odtud přímo mizí do zimovišť. Možná to tak nebude. Je potřeba více za nimi chodit a víc věřit v náhodu. Kdyby už technická revoluce ráčila přinést vysílač kolem jednoho gramu, bylo by po tápání. Uvařil bych opojný čaj z té krajiny, přisedl na mez k paprskům a pustil si biják nejskvělejší. Šmíroval bych, dokud by páteř chtěla.
Třeba zmenšení přijde. Od dob, co se profláklo, že Země není placatá, věda pospíchá docela povzbudivě.
