Jdeme do práce, ale předtím zkoušíme detektor, jak umí pískat a jestli by něco neohlásil tady na zahradě. Na hromadě zeminy, vytahané v létě z jezírka, kde nedávno rostly cukety. Měl jsem ovšem pocit, že jsem vše prohlédl už na lopatě dřív. No, neprohlédl. Detektor písknul tónem pro železo, zlato se prý ozývá jinak a rýč se zanořil. Pár kontrolních změření v hloubené jamce černavy a už čučíme, co je v hrsti, protože přístroj se nechce vzdát a nabádá nás. Nález, který jsem si tolikrát přál! Hodí se totiž do série, letopočtem i povahou. Máme už z dřívějška podkovu z 15. století. Teď přibude šipka do kuše. A už i tušíme, že po opatrnosti při čištění a konzervaci bude docela zachovalá, což je zde v kyselých bažinách u železa malý zázrak.
Tak tohle dokázalo prostřelit prý i plech! Detektoráři se s hroty setkávají hlavně kolem hradů. Tahle šipka je ale naše! Obraz na stěně kovárny ode mne překreslený zachycuje čas, když to tu nájezdníci zapálili. Samozřejmě, že kuše používali i k lovu, já mám ale pocit, že tenhle hrot letěl jinam. Trochu mne tady děsí. Teď už ale útočit nemůže. Odkud se sem dostal? Který kovář jej vykoval? Kdo jej opravdu vystřelil a proč? Proč jsem ho při hloubení přehlédl? Kolik jiného jsem minul? Středověk. To tady muselo být rušno. Kdo vystoupal vedle na Hrádek, měl bažiny s osadou jako na dlani. A když byl lotr s podporou a těšil kapitál, bylo rozhodnuto – jelo se dolů! Křižáci…
Pokaždé, když něco najdu, přemýšlím o krajině. Co všechno na lidi pamatuje. Pokaždé, když doutná jaro a líčím na slavíky, kteří znovu a zase přiletěli, přemýšlím o krajině. Jestli se ještě vzpamatuje.
