Noční odchyt chvíli po rozednění je u konce. Opřený o auto zouvám holínky a najednou vidím moc milou věc. Svlečku motýlí housenky.
Kolik je to let, když jsem právě tady vyfotil housenku štětconoše ořechového a poslal k registraci do Budějovic, protože o ni byl zájem. Viděl jsem ji podruhé v životě tehdy. Teď na ni koukám zas, je jasné, že v parku motýlek souběžně s námi i se slavíky žije. Jsem tvorem, kterému dost málo postačí k radosti a tak nad tou žouželí zářím jako slunce, které se už chvíli opírá do rosy. Mlha se v noci tedy předvedla! A možná to ovlivnilo tah, protože nejen slavíků, i ptáků celkově je málo. Jeden slavík tmavý, jeden obecný, dva slavíci modráčci. I tak bylo vyčkávání pěkné, napjaté, přínosné. Kolem jsou posečeny louky, je dobře, že v místě jsou. Seč svědčí motýlům.
A k těm souběžným životům mám tady ještě přídavek. V trávě, když jsem pozoroval pohyb zelených cvrčilek prostředím, vidím dva keříčky vyšlechtěných jahodníků. Hned jsem jim v té džungli vytrhal prostor, jsou vzpomínkou na časy, kdy kolega Pavel držel jahodovou plantáž. Není to milá připomínka? Mám tyto záblesky tuze rád.
Večer byl čas, a tak jsem neodolal a stoupl si do křovité stepi začlenit se. To nikdy dlouho netrvá, ve chvilce vás prostředí přijme. Byl jsem přijat. Už vidím zajíce, jak odhopkává ke kraji a těší se na lupení v louce pod vrbou. Je mu tu podobně dobře. Vidím keře, jak koruny hrdě nesou, jak postávají. Dívám se k severu – jak dopadne noční hraní… A ráno už to vím. Špatně? Nikdy bych podobné tady nevyslovil, i kdyby do sítí nevletěl jediný pták!
O každé návštěvě se snažím víc a víc přiblížit drsnému prostředí. Pochopit co nejvíc, nechat se idylou opájet.
