Dříve to bylo jiné. Táhla léta osmdesátá, přešla devadesátá, přišel zlom století. Zažili jsme. Vy, každý někde (mnozí i nikde), já se slavíky. Samozřejmě, že jsem si všímal jejich příletů, kdo by se na takovou proměnu netěšil? Zas ovšem bez návodu jenom tak sám, chodil a poslouchal jsem. A jak to tak v životě mám, cesta se košatila. Kolem dávno jsem měl už několik lidí, s kterými bylo možno názory handlovat, rovněž nad náčiním mluvilo se. Pro červy nebylo potřeba zajíždět do mlýna, do ruky mířily terénní magnetofony. Vidím jako dnes zamotané pásky kazet a zoufalost, že nebude co hrát. Jak rozpoznávat. V slavičích křovích, kam nikdo neviděl, zatím žil kvas, s člověkem šilo – zapíšu dneska, nebo zas ne?!
Nové století – nové možnosti! No a dnes? Docela jiná jízda. Vyrážíte nalehko s malinkou krabičkou a hlavně – s dálkovým ovládáním. Sklopky na chytání opravdu vymakané, větší a spolehlivé, se skládacím „stanem“ naprosto komfortní. Kruhové „dvaatřicítky“. Kolíčky raději z biohlohů, drátky – pečlivě žíhaná měď. Smyčky na nich, kličky na ramínkách, motyčka z katrové pily – přibroušená. „Kde dneska hraje se?“, šlo by zde napsat. Na plácku „V proudech“ u veselského jezera, tam na jizerním břehu! A pak hned kousíček od „Dubového lesa“. A taky „Pod Střípky“, na břehu Pátku i v lokalitě „Psí hřbitůvek“, polnímu lesu nadohled. Na „Červenské kose“ a neminout Slavičí háj. Ano, tak takhle může vypadat soupiska před cestou, kterou už nezvládne kolo. Dnes se pojíždí autem, mobilní kroužkovací stanicí – a i tou „ptáčnickou jámou“ v zemi. Styl je jinde!
Procházím záznamy, vidím, že příletů (novodobějších – spolehlivých) do půle dubna je jenom pár. Tak, co tady plaším, když přijíždím bez výsledku? Snad jenom vliv jiných druhů, přílety svými uspíšených, mne znervóznil. Slavíci itineráře drží a kašlou z vysoka, co má být „in“. Já na ně počkám v místečku „Skalka“. Hrál jsem tam včera a budu i dnes. Počkám si, dokud nepřiletí. A když by čas zbyl, jak právě je vzácný, dojedu jinam.
Rekord už nepadne, jasné je, že snažil jsem se zas pouze já. Mistrové nad mořem krmí si břicha, žasnou nad keři italskými, i těmi z Francie, Iberie, mají dost času. Já tedy ne, ale jak vidno – to je nezajímá. Přiletí. Přiletí jich snad ještě mnoho s kroužky zavřenými a zprávu k nim chystám si dobrou. Z půldruhé stovky domovů jen dva v místě nenaleznou. Toť při tlaku na krajinu nešpatná zvěst! I proto jsem místa potřeboval navštívit. Není v tom sobectví jen „zavřít si kroužek“ na vysoké nohy, pod peří do rezava. Přicházím pro mnohem víc.
