Co už chtít víc od přírody, od života, než smět se naplno radovat a užívat si. Jednomu v kelímcích od jogurtu nádherně letos vylezla rajčata, jiný, vpasovaný v kukle jásá, že včelstvo přezimovalo a začíná snášet. Já usedám do auta a dojetí střídá dojetí. Tedy, myslím dojetí jako pocit, ale ono i v rozměru druhém je senzační. Že věrné auto odškrtává cíl za cílem. Jak doktor, co vyšel za pacienty s taškou i slůvkem podpory.
Brzdím na první štaci. Ano, proč tomu tak neříkat, budu tu hrát. Cestou ze slavnostního setkání na nejvyšším místě hradu Zvířeticím na dohled, brzdím v Bakově. Počasí jsem vyjednal pro všechny překrásné, jsem v krajině, co mne ráda vidí.
„Za veselským hřbitovem“ je první pokus. Je tu tak nádherně, jak bych mohl sedět doma? A hned zkraje – to jsem neuvedl – místo je naživu! Roznětka pro náladu! Přežilo. Padají břízy, není se co divit. Hájek nebude bílý, bude jiný. Ony si už stromy nové pozice vysoutěží. Hraji a pak hned poslouchám. Úžasné, co tohle dovede! Celý kout v zvědavosti nezměrné se přijde, jak v okénku na orloji, podívat. Slyšet ale i ten zvoneček. Mnozí samečkové se blíží se zpěvem. Jak – mnozí?! Moc jich tu ještě po zimě není, všechno teprve přijde. Ale pěvuška s červenkou jsou první. Přezvědavé.
„U oplůtky“ je další lokalitou. Brzdím a už z dálky jsem viděl, že žije. Jen jeden z topolových veteránů se nedávnou zřítil. Na májovky je brzy, na domácího slavíka taky, zjišťuji. „Pod rybníčky“, „U koupaliště“ a jede se dál. Ne, nejede! Poslední místo má tak nádherný koberec v zelené, v tom mocné kmeny stromů, koberečkem poobjímané. Což můžu nastartovat, aniž bych slavil? Bakovská místa jsou nedoměrná! Ale odjíždím nakonec přec. Zjištěna nula. Zkušené auto, kdybych snad nevěděl, zatáčí na místa další. Jsem pořád na Bakovsku, ale v prostoru Bud. „U Stržáku“ jsem byl už posledně, ale chce to samozřejmě znovu. Noci jsou rozdávačné a jedna mistra nakonec i sem přivede. Teď ale nula, jedeme dál. A pak už to bolí. „Mezi Střípky“ je vyholeno, keře jsou pryč. Tak tady se v pietě musím pozdržet a o pár příběhů hlavu poprosit. Sotva jsem domumlal, film už se rozbíhá. Jo, tak takhle to mám… Bude muset slavíček jinam, kdepak ho najdu podle čísla? Pokud vše přežil. Ránu si lížu na hnízdišti „Skalka“ a musím tam vlézt. To se prostě nevidí, takový chrám! Pár vteřin, než lístečky rozhledy zablokují, uvidět můžu prostý obrázek.
Po přestávce doma „k vysypání koledy“ (tak to v dětství bývalo) jedu Slavičí háj. Mám tam kus práce – pověsit znak a pak už se jenom utopit. Vím, co tam bude, ta vůně vždy po roce vyzkouší mi srdeční sval. A už to tak je.
Na lavičce mi sedí omladina, nepořádek po nich není, nevadí mi, vždyť pozdravili. Jdu do míst, která jsme získali nově. A už se těším. Kolem kolem projíždí Láďa. Hnátolam skřípe. Zdraví a hlásí, že je rád za setkání. Jede o kus dál zkontrolovat rybník Zvolínek. Vídáme se tady čas od času. Včely se snaží nad pilníky, vše brzy opadá.
Já potom jedu Bousovem dál a místa se střídají. Už stojím u splavu nad obří hladinou, tady jsem nezvládl natáčení. „Na první dobrou“ se nekonalo a v životě prvně si za to nadával. Neměl to ten člověk říkat, nevyjde to. Lovil jsem v hlavě, byl zčervenalý, vteřiny běžely a záznam hluchý. Kameru vypnul a já tam chtěl skočit. Nějak to dopadlo přeci. Jo, a ještě odtud pochází nejstarší slavík! A taky první sklopku jsem tady natáhnul kdysi před lety. V jiném století. Uff. Fotky až večer, musím do garáže a pak padat znovu. Do nádherna.
