Je vedro, ale už do terénu musím. Čas letí a úkoly jsou navázány k jednotlivým fázím pelichání slavíků.
Vybral jsem prostředí, kde by měli být na jistotu i když se třeba nepřihlásí. Přivážím novou chytací techniku a budu sledovat jak je úspěšná. V porovnání s klasickými sklopkami, které ve dvojici trčí pod keřem a nic se kolem nich neděje. Způsob, který dnes používám, není ten klasický, kdy sklopky slavíka chytí. Tady to nefunguje, ale podstatná je tentokrát síť. Chci vyzkoušet, zda rozpelichaného slavíka přeci jen dovedu chytit sítí. Tak jako celý slavičí rok i pelichání je v předstihu nejméně týdenním. To se nikdy nestalo a dochází k zajímavým momentům. Ptáci již mění podle schématu první loketní letky, křídlo je propustné, rýdovák chybí nebo krátce dorůstá a je, jako by nebyl.
Cílem jsou rybníky u Býčiny, nádherná lajna kam chodíval čestný předseda ornitologické společnosti Alfréd Hořice. Je tu tak nějak se mnou, dívá se mi přes rameno, kroutí hlavou nad drobnou přehrávací aparaturou a pak si jdeme sednout na cestu. Ptá se mne, kolik jsem jich už okroužkoval za ty roky. Normálně to neříkám, jemu tady ano. Chytá se za hlavu, až mu brýle poupadly.
Nechám ho čekat a jdu „hrát“. Musím být velmi opatrný, snadno se to dá pokazit. Ptáci nereagují, jdu ještě vedle na hráz mezi Střípky. Tady je vždycky nádherně. O modráčcích nebo teď o pelichání, vždycky.
A tady se mi jeden ozval úplně příkladně. Okamžitě vypínám, pouštím sloku zpěvu abych ptáka udržel v klidu a na místě. Vychází to. Znovu líčím a pak na straně opačné vyžínám ulici. Bude jí třeba. Sklopky jsou prázdné. Slavík na lokalitě mění pozice, jednou je tam pak zase jinde.
Žluva vystřelila z maliní, kdybych měl vypnuto, už by tam byla.
Po chvíli pokusů to vychází a slavík je v síti! Z ocasu vylétá poslední pero a padá pod síť. Beru jej do kabinetu označené. Zpěvák je legrační. Vzteká se, nepočítal s něčím takovým a kroužek nemá. Věk neurčím, už to nejde v této fázi procesu. Hmotnost je solidní, pelichání souměrné. Samici někam vyhnal, je tady sám. To často bývá. Slavíci jsou k sobě nesnášenliví krom „pár chvilek“ v máji.
Pouštím ho do malin, seskakuje k zemi a já balím.
Vracím se dopředu a nechávám v nové ulici jen síť. Lehce ji podbarvuje sotva slyšitelný zpěv, budu čekat. Najednou se místní slavík ozývá, najednou „tu je“! Chytat ovšem nejde. Vidím na noze starý kroužek, hodiny letí, za chvíli bude večer. Právě proto jsou odchyty drahé. Kdo nemá trpělivost, ať čas využije jinak. Tady to dost často „bolí“. Mne ovšem ne. Když už jsem do nich investoval tisíce hodin, jeden prázdný podvečer mne nepřepere.
Pozoruji místo a chci se něco naučit z jejich života. A pak zjišťuji tu blamáž. Zatímco sameček poletuje pobaveně v korunách, vysoká hora ostružiníku přede mnou jedinkrát „hvízdla“. Tak to bude zajímavé, zcela jistě je pod záklopem samička, tu ale přehrávka ven nevytáhne. Když se další hodinu nic neděje, nakračuji do té boule veleopatrně. Ne kvůli ní ona si dá pozor, ale kvůli sobě abych nevypadal ve chvilce jako ježek.
Nic, vyletěl jen mladý černohlávek, odrazil se od sítě a zmizel podle ní.
Nevyplaším ji takhle, ale jistá možnost tu je. Jestli stav pelichání umožňuje ještě přelety, až se místo uklidní a já zmizím, ona něco vyvede. Bude chtít pryč.
Mám poslední kontrolu. Čas mi přeci jen začíná být drahý, mumlám si o naději jako už tolikrát. Ten jeden z hráze by mi klidně dnes stačil, nabízí aktuální vhled do procesu pelichání. Jenomže v síti hned vedle zdroje visí kratičký opeřenec. Vím, že mám chyceno!
A pak už jen fotím, kroužkuji a žasnu. Vidím zas na stránce Dikobrazu starý kreslený vtip o Trpělivosti, jak růže přináší. Já sice bez kytek, ale spokojený balím své náčiní a jdu domů pinzetou tahat trny.
Fotky pověsím až v neděli, s přístrojem se čerstvě zaučuji.
Klidnou noc všem kteří jste přišli a se mnou teď odcházíte.
