V čase, kdy má každý práce nad hlavu, zvu přeci k zastavení a přečtěte si klidně, až budete mít čas. Nastavte podle sebe.
V dílně i dnes to bude vypadat takto – zbývá hodina do zahájení.
Zkraje bude práce tichá, více přemýšlivá, a pokud s kladivem, tak velmi jemná. Přeci jen je neděle, čas na konci noci.
Dílna na mne čeká, zas budeme spolu v respektu. Ona připravena, já po kratší noci též. Těšil jsem se, jako se těším skoro vždy, práce mi je především potěšením. I proto jsou kolem obrazy a kresby, i proto je dílna vsazena do zahrady záhad. Zahrady času a inspirace.
Domlouval se mnou kolega, co zná nejlíp ze všech chytat ptáky v horách, že by přivedl mladého kluka pro úvod do řemesla. Může a udělám to s chutí. Vybere si to řemeslo, myslím si, už jak odtud pojedou. Nepodcením to. Dnes je ruční práce málem ostudou a málo které z dětí takovou kariéru plánuje. Ale neplatí socialistické z úst loajálních kantorů: „Když se nebudeš učit, půjdeš na zedníka!“ Jednak znám dost řemeslníků opravdu inteligentních (i zedníka třeba) – a potom – možná lépe takovým, než vzdělavatelem podobné „hloubky“.
Pojďte, vezmu vás k jednomu produktu, který jsem před pár dny pracovně potkal.
Prohlédněte si ten zámek. Vydržel bych jen z něho číst dobře hodinu.
I nedávný společenský systém, jak se do něho otiskl. V klíčové dírce z lodi kostela vtlučené pouzdro, kotevní prvky, emaily.
Nepochybně je původní a patří mohutným dveřím jednoho z okolních kostelů. Dokonce takového, který jsem už navštívil, bude to možná půl století, tehdy jako kluk. Moc se tam nezměnilo, jen režim je kolem už zase jiný. Ani tento, byť je tolerantnější, není tím, který stavbu přivedl na svět. A podle toho to vypadá. Kdysi soubor projevů nejzručnějších řemeslníků, nejžádanějších, je nabízen očím dneška v poměření časem. Chrám je spíš více už bez lidí, ale vyšlapaná dlažba, ohmatané lavice a zářící oltář výpověď drží.
Já jsem tu ovšem za železem. Dívám se na zvládnuté kování dveří, a kdybych měl pro vás z toho přečíst jen polovinu, moc jiné práce dnes asi neuděláte.
Budu tedy stručný.
S autorem kování bych si rád podal ruku, to už se ovšem nepovede a jsem tak zvyklý přečasto. A tady se začíná rodit pokora. Panty se točí, zámek dál ochraňuje, klika se dívá směrem k náměstí. Vyčkává, a snad i vzpomíná…
Je rovněž původní. A tady už začíná mrazit. Genius loci? Ano. Přítomen silně! I pro člověka mimo vliv poslání stavby.
Zámek? Sotva jsem venku dopiloval ukovaný klíč, ten odblokoval uvnitř lamely a poskočil vpřed. Do akce!
Je to vůbec možné v čase výrobků, časovaných životností spíše jen do výměru garance? Ve dveřích mého domu všechny zámky do jednoho se málem na povel nedávno rozlámaly v šoupěti z hliníkové slitiny, procházející poločasem rozpadu. A jediné z dveří nešly otevřít v nekontrolovaném zaklapnutí. To tady nehrozí.
Znám skříňky kovaných zámků a vím, co je uvnitř. Mně to ale takhle musí stačit, oprava je bez rozebrání.
Železo je ošoupané, odřené v namáhaných místech, ale zatím dostačující. Ještě uzamknout dovede.
Kolikrát se v takovém klíč už otočil, kolik jiných faráři poztráceli, kolik lidí vzalo za kliku při otevření? Nespočítám. Ani nepotřebuju. Není to zdaleka první kostel, ve kterém stojím sám. S pracovním náčiním, jak řemeslníci přede mnou.
A jedno důležité jsem si nechal na závěr. Ctím povahy prostředí a snad to i zde je z textu patrné. Nechoval bych se jinak v modlitebnách ostatních uskupení. Ani sem nevstoupím na hlavě s naraženou čepicí a brašnu nesložím na lavici. Ač prochladlá, je tady k usazení.
::: A dopoledne na Dvojce ČRO František Novotný a Luděk Munzar ve svém posledním díle nádherného pořadu o slovech věnovali část i kovářům (Okouzlení slovem – archív stanice).
Jak případné! I o kovaném betlému se zmínili.
Proč má pořad končit, nechápu. Už i ten Rozhlas chudne.
