Mrazům navzdory

Kdo jiný než leden by měl krajinu prochladit.

Nemusí se to lidem jako já úplně líbit, sníh mne odklízet opravdu nebaví a taky už řadu let nesáňkuji. Mohu s tím lednem nesouhlasit, mohu mu vytýkat, že tak tlačit nemusel, ale toť vše, co s tím mohu dělat. A přeci mohu! Nasadím proti němu hřejivé jarní téma.

Vezmu vás pod zelenou klenbu větvoví do slavičích chrámů. Do míst, kde jste určitě nebyli. Alespoň jsem vás tam nikoho za roky nepotkal. Teď možnost přichází, mrazům navzdory.

Zapomeňte tedy na ruce vytahané od sněhového škrabáku a přenesme se na okraj máje.

Už v dubnu se příroda rozeběhla a s přípravami ještě daleko dřív. Ptáci už po večerech notují, den ode dne jich od jihu přibývá a lidé si lámou hlavy nad tím, jak se v nich vyznat. Jak všem těm zpěvníkům porozumět. Ponechám problém nadšencům v řadách ornitologů a jiným ochráncům, kteří zvou lidi do přírody právě na prahu května vycházkou za ptačím zpěvem a vezmu vás hned za tím nejlepším, za slavíkem.

Ten čas je zvolený správně. V prvních dnech máje totiž ti starší sólisté už bývají doma. A už i koncertují.

Pokud jsem v úvodu sliboval slavičí chrám, vybírám takový, který vyniká obyčejností. Chci totiž, aby k známému nepoměru mezi „zlatem v hrdle“ a hnědavým kabátkem pěvce přibyl i kontrast tento. Mistrný zpěv z prostého roští.

Je to na vás ovšem tak trochu pastička, protože sám ani s jedním nesouhlasím. Nejsou ty slavičí barvy prosté a nejsou hnízdiště nuzná. Barvy jsme tady už řešili, pojďme k těm větvím.

Zastavujeme v konci cesty u osady Zájezdy a míříme ke zbytku lužního lesa. Při jeho okraji se stále ještě daří trnkovým keřům, tvořícím jakési dómy. Trnky odkvétají rychle, protože hmyz ve své nedočkavosti se vůněmi dlouho provokovat nedá. Z okvětních lístků je po zemi bílo a z jednoho bochníku trnkoví se právě ozývá zpěv! Pěkný a melodický, a vy mi dáváte za pravdu, že staří ptáčníci věděli kam s ním. Do klece! Pták v trní jakoby neměl dost, zpívá a zpívá. Chystáte foťáky, až se sólista ukáže, abyste si ho odnesli na kartě domů k dovychutnání. Když je hlas blízko, stane se to! Na suchou větev vystupující z keře zpěvák povyskočil. Štíhloučký sameček pěnice černohlavé svou píseň opakuje dokola, aby se nám v uších uložila. Kdo čekal slavíka, spokojen není.

Stačilo však na keramický džbánek naplněný vodou zapískat pár slavičích tónů a vedle u cesty se ozvala odpověď. A pak už slavík zpíval. Přišli jsme pod keř a měli zpěv docela před sebou. Pták si byl jistý, že není k nalezení a to mu dávalo odvahu. Když se však ani po čase neukázal, pozval jsem vás k němu za dveře. Protáhli jsme se uzoučkým vstupem od zvěře do středu trní, kde bylo místa, jak nikdo netušil. Jen paže větví se rozkládaly prostorem, ale mezi nimi přehledno. Posedali jsme si a čekali na slavíka. Bylo nezvyklé sedět pod tím kloboukem z kvítků a větví, dívat se po zemi. A najednou tam byl! Zvědavě přiskákal na vysokých nohách, prohlížel hrabanku a sháněl si obživu. Věděl jsem, že teď zpívat nebude, když skáče po zemi. Mohli jsme ale všichni uvidět alespoň několik obrazů z jeho života. Když za ním nepřijdete, nedozvíte se nic. To není špaček či zvonohlík, anebo skřivan, aby se v celé své parádě ukazoval.

A pak jsme si povšimli postavy podobné kousíček stranou. Byli už dva. Proto on nespěchal k dalšímu zpívání, byla už jeho a hlídal jí klid.

Bylo velikým divadlem pro všechny, sledovat tu slavičí intimitu. Projevy pozornosti, doprovázení, okukování a těšení se. Na noční koncert, na blízké hnízdění, na splnění odvěké slavičí povinnosti. Ptáci si tak zvykli, že nás už nebrali vážně. Suché listy po vzoru kosů poodhazovali a rychle, než se havěť rozprchne, polykali. Poznali jsme, jak jedno tu k druhému přináleží, jak spolu souvisí. Jak je vše poctivě nastaveno, jak všechno funguje. Proto si ptáci ta místa vybírají. Jemné a neviditelné pozvánky, kterým rozumí jen oni a jednou snad, budeme-li chodit pod klenbu častěji, možná i my.

Lidé tam pod křovím ani nedutali. Koho by napadlo, že ukryté zrakům, děje se v chrámoví takové divadlo. A hvězdy až vyskáčí na oblohu, potom to začne. Slavičí máj!

Každé místo je trochu jiné, některé strohé jiné bohatší. Někde jsou slavíci dokonce sousedy a jinde osamělí. Na všech však, kdybychom návštěvou přišli, všude by tryskaly emoce a vůle po životě. A k tomu několik slavičích zásad. Na ty si najdeme čas zase jindy.