Letos vidím naději na to, že bychom mohli být na blogu pozitivní. O trochu víc.
A začíná to mile.
V městě na Klenici jsem před polednem odklízel sníh před svým domem, když oslovila bývalá paní učitelka chemie a přírodopisu svého bývalého žáka Pavla, aby mu poděkovala za jeho stezku. Že prý jí s přáteli o silvestrovském putování šli a byli nad míru spokojeni.
A tak jsem opáčil, že nejde o moji stezku, ale o stezku jejich. Pro ně, že byla vytvořena. A hned se poptal, zda ji šli celou. Šli. A šlo se jim dobře. Nebloudili. I to je důležité sdělení, protože jsou tací, kteří v létě bloudili pro „málo šipek“. Já i spoluautorka paní Pavla jsme nastavili trasu tak, aby byla srozumitelná a přehledná. Nyní se mi to ohlasem potvrdilo. Ne, že by tento byl jediný, ale potěší. Navíc od dámy, které si vážím a vzpomínám. Možná i proto, že soustava prvků mi dodnes přijde (až na ty nové) snadnou a vzorce oxidů i sirníků stejně tak. O jejich koncovkách ani nemluvě. Bavilo mne to.
I proto před lety, kdy ještě nějaké hodiny suplovala jsem nabídnul, že půjdeme nad ránem kroužkovat ledňáčky na Klenici. Přišla i s dětmi. A ledňáček byl, dokonce dva! A děti žasly.
Rád se vracím do svého města, jsem na něj hrdý a mám to tam rád. Rýpu se ve sněhu rodného domu, odklopím promrzlou závěj a v splynulém záhonku víc spíš k nenalezení kudrnatá petrželka! Po mámě. Dvanáct roků pro tu kuchyňskou kytku nic neznamená, zdá se. Vždycky se vyplodí a restartuje.
Mám rád tyhle chvíle a myslím si, že život zhebčují. Alespoň můj. Nechci tu tesknit, ale vztah s touhle krajinou takový mám.
Pak jsem se navracel k vrchnímu Bousovu a kousek od plotu záhonky s lebedou! Není už podobných rumišť po krajině a tak jsem zastavil. Mám v ornitologii rád pěvce, nejvyvinutější řád. Hlavně kvůli slavíkům, co do něj patří. Ne že bych se velkých křídel bál, ale nebaví mne. Pěvci, to je panečku svět! A jak jsem uviděl to pleveliště plné semínek, už jsem se botou sháněl po brzdě. Dojdu tam závějí a první křídla odlétají. Vím z dávných odchytů, že ne nijak daleko, jen jako „pro divadlo“. A vzlétají další. Kdybych je psal, měl bych tam úpolníky, rákosního strnada, pěvušku – a pozor – strakapouda stráčka! Asi víte, který to je, když tak se někde podívejte. Aspoň si budete pamatovat. Jdu tedy k pelyňku a už to vidím. Kmínky jsou prohledané v třískách, červi vytaháni. Zas do toho padám! Hlava mi pracuje nad těmi obrázky. Obrázky, co tak prostě musí být! Příroda je drží po rámech téhleté neskutečné obrazárny! Na první, někde i druhý a když ani tam ne – pak třeba na třetí pohled k objevení. Či při cestě nazpátek. Nutí vás to být ve střehu, mít domovinu naučenou za roky dotýkání. Očima, nosem, po bříškách prstů, myšlenkou, srdcem, botami, poslechem, člověkem celým..
Jdu ještě k lebedám, a slupek co po sněhu! Z pod hřívy třtin vybíhá bažant. Myslel, že vypadnu a nechám ho tak. Teď musí jinam. Je docela už v ohozu barev podmanivých, těšící na sezónu. Kolika slípkám tu hlavy poblázní, kreatůra!
Potom se ohlížím k zamrzlé hladině moře nad Bousovem a budu si myslet, než dojedu do kovárny, že kdybych tam po ledě zabrousil, vousaté sýkořice, že tam budou. Tak jako tenkrát, když mi uvěřit docela nešlo! Jako mnohému, co máme poprvé.
To se mi bude odjíždět! Nad sady přelétá snad tisícihlavé hejno severských kvíčal, jabka je zajímají. I ty jsem chytával po Panské zahradě. Byly však pokaždé natolik opatrné, že se jich chytilo opravdu pár. Dovedou si to rychle říct a i když jsou hejna obrovská – možná tím spíš je šance malá. Ale nachytal jsem.
Německými sítěmi z NDR, kterých moc nebylo a byly vidět zejména na sněhu. A přeci šlo nachytat! A jako poslední docela navečer se pod těmi jabloněmi pověsil krahujec. Tak jsem ho kleštěmi po noze obejmul taky. Kdo zažil krahujce na vlastní kůži ví, jak prohnaně tenké a ostré i dlouhé ty drápy má. Z prstu se tahají nepříjemně, ale za pohled z očí do očí to stojí. Pařáty má zkrvavené od lovu, takže jsme na tom ve výsledku podobně. A pak už odlétá slídivým letem a vy krom zkušenosti dopisujete vzpomínku.
Startuji. Odjíždím domů.
