Pokusy dělám tak nějak i sám na sobě. Sleduji v posledních letech, jak před návratem slavíků moje aktivita stoupá. Jak člověk ví víc, má lepší přehled – víc ho to baví. Nevím, jestli se to dá „zvenčí“ pochopit, prožívám skvělé chvíle v archívu, slídím v mapě.
Abych si lépe vybavil začátky, mám několik vzácností pro vzpomínání.
To se chytali ptáci jiní, než kterým se věnuji teď.
Vyměnil bych to moc rád. I s tím, že bych měl hlavu ornitologicky ještě vymetenou, ale kdybych věděl, co mne čeká, naložil bych s časem už tenkrát jinak. A chyb, co přišly, těch bych se vyvaroval.
A socialismus, ten by taky nemusel být. Bylo legrační, jak nás chtěli do prvomájového průvodu a upláceli dokonce padesátkou! Já, kus od toho náměstí, líčil jsem u náhonu první červy na slavíky. Hudba za strouhou budovatelsky řinčela, buben byl vezen na kárce, chvíli potom už papaláši vykříkovali od náměstí. Já se krčil v ptačím zobu, když pak jel kolem nazpět autobus s účastníky průvodu, přespolními. Toho dne byl všude doopravdy klid a mír, lidi si nesli domů pomeranče z Ostrova svobody, co nešly vůbec loupat a měli jader jak granátovník, nesli i banány a tam, kde se rodinní příslušníci zkušeně rozdělili a průvod ošidili, byly navečer dokonce párky! Putyka praskala ve švech, jak lidi ten svátek ctili, byl pozdní večer, první máj… Dolnobousovský.
To místo vedle zahradnictví už není. Odcházejí mi, moji milí. Jsou dva plácky, které se časem znovu „utrhly ze řetězu“, i slavík už v nich je zpátky, věřil. Případ toho naproti hřbitovu to ale není. Stejně se tam dívám, když jdu okolo k hrobu.
Znovu se vracím k referátu, který jsem kdysi přednesl, který se zabýval jarním příletem slavíka obecného na česká hnízdiště. Listuji v něm, vidím už zase víc – to, co jsem při jeho psaní neviděl a mám radost. Takhle to funguje. Nemohu být brán za vědce, protože jsem to nevystudoval, ale vím o slavících moc. To mi věřte. A chtěl bych se zlepšovat dál, na studie už nepůjdu, i když mi přátelé říkali, že bych to měl i v tomto věku. Netřeba.
Ten referát byl poctivý, ale pár věcí jsem přehlédl a také jak šel čas, nové kostičky do mozaiky přibyly. A to pomáhá. Objekt zájmu – příroda, je téma gumové. Nikdy nebudeme hotovi. Bavím se sám sebou, jak jsem byl nepozorný, naivní, krátkozraký v řadě úvah. Slavíci ke mně promlouvají srozumitelněji, na letošek jsem připraven zas o něco víc. Bez loňských kiksů a s novou technikou.
Kde teď slavíci jsou, chvilku před svátkem jara?
Odpověď není jednoznačná a ani být nemůže. Bylo by to nadlouho.
Rozdíl první je už v tom, koho vyhlížíme. Staré mistry, alespoň tedy tříleté, nebo hrdiny, kteří se narodili loni a cestu domů podnikají poprvé? Obrovský rozdíl!
Co dál? Očekáváme své slavíky ve Slezsku a Moravě (což bude stejné), anebo v Polabí? Další zásadní rozdíl.
Co se děje po cestě, vznikl někde větší problém, třeba sucho bez potravy? Víme to? Tak, kde teď jsou?
Výsledků kroužkování moc není a z jara ještě míň. Cesta přímo od jihu frekventovaná nebude, přilétat budou pořád spíše od jihozápadu. S tím, že přes Saharu kdekoliv, přes moře taky, ale většinou se přeci jen dostanou západněji naší republiky. Na pobřeží Evropy tedy uhnou k východu, přilétají do posledních významných zastávek – a pak se ti první, zkušení, do křídel už pořádně opřou. Nic je nezastaví, potřebují být doma.
Takže tedy: Nyní již dávno letí, ale budou tak kolem moře. Po obou stranách, spíše tedy ještě na břehu africkém.
Koukám tady do poznámek v mapě, plných červených vykřičníků u datumů, poznámek na listech hlášení šťastných českých kroužkovatelů, kteří se výsledku ze zahraničí dočkali, lovím v paměti i v kabinetu.
Knížka Atlas migrace, kde jsem se na tématu – slavíci podílel, je mi u druhové stránky místy k úsměvu. Mám totiž už řešení nová pro některé výsledky. Ale tak to má být, to je hrdost nad uměním naučit se, ať v matematice, mateřštině či přírodovědě. Budu-li živ, všechno sepíšu.
Letošní sezóna bude opět výživná, vím, co hledat nově, na co se zaměřit. Příležitosti budou tady doma, i v zahraničí.
Prvním úkolem bude co nejpřesněji znovu zapsat do Kalendáře slavičích příletů. To bude peněz! To bude proježděné nafty. To bude smutku za hnízdiště zničená rozmáhající se likvidací křovin pod knutou udržení dotací (někde), to bude radosti z „Lidí, přírodě blízkých“, až je zas u kafí potkám, až se mne budou po roce znovu vyptávat.
Až prvně hrábnu nabroušenou motyčkou pod sklopku, zapíšu zdrhající hmyz na seznam, abych věděl, co v tu dobu „na stole“ je. Až sáhnu pod síťku a ve chvilce následné opíšu kód z cestováním oblýskaného kroužku prvního z vlastenců.
A domluvil si se mnou starosta města, kam patří tohle místo, zda by mohl jednou se mnou. Vezmu ho ochotně.
Tuhle lokalitu mám rád. Přežívá zatím, taky je kousek od hřbitova a jinou podobnou nemám. Kde by byl tak mocný podrost ostružníku a tolik krásných bříz! Prostředí to je přehledné, jak tam slavík přiletí – víme o něm! Jaro tam bývá pěkné, znáte březové hájky, nebo ne? Aniž bych to chtěl zakřiknout, tam bývám v odchytu úspěšný, hájek je malý a protáhlý. Doufejme, že ho to zaujme. Tihle lidé jsou moc důležití pro budoucnost podobných míst v krajině. Když si času najde víc, povím mu i o Jizeře, co nedaleko protéká. I o slavíku z těch nejvzácnějších, rozdíných rodičů, kterého jsem chytil hned vedle v roce 13. Když bude čas, představím mu jeho krajinu právě přes slavíky.
