Dívám se z okna přes mlýnskou zahradu na Hrádek. Má jednu ze svých klíčových „kalendářních“ podob. Krom tedy jarní, kdy se opona vpředu zazelenává až do neprůhledna, přes letní, kdy nad ním nabírají v termice výšku migrující luňáci, až po tuhle skvostnost, kdy se slunce začíná pozvedat, aby, až jej překročí, vyšlo kdesi daleko vlevo nad Velkou plání.
A mlýnská zahrada?
Mám ji rád takovou, jaká je. Divokou, se srnami, zajíci. Se střemchou, co bývá chvilku na jaře úplně bílá. Se slavíkem, který se v ní už zas na tahu zastavuje a jestli to takhle půjde dál, jednou neodletí.
Před chvílí tam k rybníčku přistál orel. Ani bych to jeho příjmení neměl vyslovovat, protože se jmenuje mořský a tady to je už jenom taková kaluž. Dospělý jedinec s bílým opeřením a myslím, že brzy jim to začne. Hnízdiště obsazují záhy a to je tady vedle, kousíček v ráji.
Sníh odtává, ale dobře, že spadl. Krajina o něj stojí. Už ho moc nebude, zima zase projde nasucho a bude jaro. Srnčí zvěř se za plotem rozpočetní, louka rozkvete, rozdivočí se. Zase tam s chutí budu koukat z okna, jako se koukám teď. Koukal se včera a neošidím to ani v sobotu.
Tak hezkou sobotu.
