Třicet let je 30 let.
Takhle jsem odpověděl na dotaz, jestli osmadvacátého zvládnu v Nočním Mikrofóru v rozhlase půl druhé hodiny mluvit o slavících. Takhle současně odpovídám na to, jak mi připadá tenhle bláznivý čas. Že vím, že slavíci jsou už postupem hodně vysoko. Cítím to v kostech.
Rekordem je tady 10. duben, už dokonce i potvrzeným. A dneska je osmého, nemýlím-li se. A to, že venku sněží, je právě ono. Kraj se dává po zimě dohromady.
Kvetou první slivoně a trnky to mají hodně nahnuté. Nejdůležitější jsou střemchy pro naši oblast. Někdy slavíkům „utečou“, letos to bude „akorát“. Mají schovaná poupata, koukal jsem už do jedné z nich.
Tím, že nejsem ornitolog profesionál, to mám „barevnější“. Jsem sice bádáním nezaplacený, ale více svobodný. Můžu při tom očichávat květiny, bloumat nad slavičími větvemi, z kopřiv ještě čouhajícími, kam budou sneseny ty nejchrastivější listy z dubu – byť by byl v místě jediný a do nich po ránu uvito rosou ještě vlhké hnízdo. Tam usedne slavice, po nocích horlivě ujišťovaná mistrovou láskou!
Tak tohle všechno můžu!
V živnosti teď mnoho nevydělám a směji se dotazu na manželku během vernisáže výstavy – jak že mi takového času mohla kdy dovolit!? Inu, mohla. Nebudeme přebohatí, nejsme ale z chudých.
Tak – a tohle muselo zaznít v čase, kdy „nahoře vymetají zimu“ a krajina se spolu se mnou na tu slavnost právě vychystala.
Dnešní noc to ještě nebude, přijdou další. A jedna z nich je přivede! Ty první, staré, zkušené, nedočkavé.
Není sledování příletu úplně objektivní, nemonitoruji všechna hnízdiště současně. Ani bych to nestihl. Pořád tam nic není a když přijedu třetím dnem, najednou je obsazeno. A pak to jde už strašně rychle, zatímco já nemám čas, místní slavičí rok letí! A mění po hodinách.
Jakmile si mistr vyzpívá štěstí, v roští je zamilovaných plno! V tom čase třeba chytat, kontrolovat, měřit a vážit, sčítat, fotit a do lihu házet klíšťata (i ta vzácná modrozelená z Afriky). Odečítat kódy od tropů chladnoucích kroužků a neznámým přivírat nové. Užívat si nahořkle jedinečnou vůni trnek, co za pár dnů nekompromisně odezní, propichovat podrážky desítkami trnitých „floků“ při líčení sítěk pod keři a vnímat vydechující zem. A to není všechno!
Přemýšlet nad přežívajícím magnetismem fackované krajiny, který i v roce „12“ slavíky z oblohy postahoval. Děkovat závislosti, že se mnou po letech ještě takhle mlátí a zatřepe srdíčkem. I za to, že odkročím-li do křoví ze silnice náhle, policajti už dávno nebrzdí. Třicet let = 30 let!
Jo a taky myslet na „slavíka od jezu“, jestli žije. Jestli ano – bude tam. Ten zpěv poznám na dálku, zakomponoval do něj bublání vody, nad jezem občas přeháněné a seskakující po dláždění dolů, do nádržky. Vykáceli tam vrby, ale divokou třešeň nechali. Zas bude ve větvích za silnicí pouštět tóny s proudem. A já poslouchat. Snad to tak ještě bude.
Vítejte slavíci v bráně Mladoboleslavska, ještě ji do šrotu neukradli! Znovu vás ochrání před smůlou a s potomstvem zachová při životě! A dovolte, abych i letos mohl být klíčníkem i tím, kdo z prvních usrkne koktejlu, co z jihu přivážíte.
Přicházejí noci vznosných tónů – boleslavské noci slavíků!
