Dnes je 5. dubna a v slati jsem chytal naposledy. Už nebude čas. Nic jsem neviděl, nic jsem nechytil. No, že bych nic neviděl pravda není, načapal jsem toho sakramentského krahujce v akci. Byl na lovu. A po tom jsem vlastně toužil, abych si to dokázal představit, protože – jak jsem psal – chytit slavíka není myslím jednoduché. Ať to je modráček, nebo kterýkoliv jiný slavík.
Modrák měl podle mých propočtů obrovskou smůlu, že se zastavil na vypuštěném Novém rybníku, v revíru hodně prohnaného dravce. Tedy dravčíka. Jde přesně o mrňavého samečka, který loví kořist tak asi do velikosti toho nedávno oškubaného špačka. Vůbec neletí – spíš jen zvolna pluje, nad samou hranou okraje zabahněné rákosiny, nad krajními větvemi černých bezů. V sedm večer, kdy ptáci naskáčí na bahno. Jakmile se mu podaří objekt pod sebou splašit od rákosiny nad bahno, rozdílem rychlostí je vítěz. Provedl to tak tiše, že ani konipasí policie na dně rybníka nic nezjistila. No a to je asi vše.
Tentokrát zmizel podle břehu jinam, nechytil nic. Já taky ne! Modráčci končí. Stěhuji se čekat do roští.
