Uvozovky jsem použil proto, že slavičí rok trvá u nás v podstatě 4 měsíce – tedy třetinu kalendářního. Začíná v půli dubna a končí po půlce srpna.
Existuje samozřejmě možnost navštěvovat místa celých dvanáct měsíců a žít z příběhů.
Hledat a rozebírat stará hnízda, podivovat se nad použitými žíněmi ze smetáku z nedaleké skládky; nad „stříbrem“ z vánočního stromku v hnízdě jiném; nad stopětadvaceti lipovými květy v příbytku jiného – snad vlastence! Poznatky pak popularizovat, s důrazem právě na ochranu jejich stanovišť.
Přiznávám, že zajdu občas i v „mrtvých“ měsících na slavičí plácky, hlavně s fotoaparátem. Přes slavíky a jejich životy jsem totiž více porozuměl i svému životu, přes slavíky a jejich potřeby jsem více porozuměl krajině a stejně jako ptáci jsem si ji zamiloval. S neduhy, skromnou nádherou, sezónní vitalitou, proměnami, i mnohde prýštící energií. Pochopil jsem, spolu s nimi, že jiný domov pro nás není a brát musíme to, co jsme ve štafetě převzali. Je v tom vše potřebné. Genius loci? – Ano, ve vztahu k mé krajině tomu rozumím…
