Autor: Pavel Kverek

PRAHA N*98735 Buštěhrad 1K 27.8.2017 / 3.9.2018 Ile de Mogador (Maroko) 2869 km – uloven dravým ptákem.

Slavík na II. odletu do zimoviště. Nejeden podobný sleduje za tahu pobřeží a nejeden zřejmě skončí jako potrava jižních ostřížů. V tomto případě hlášení podal britský kameraman, dokumentující život dravců na hnízdě. Vyvádějí mladé v posunutém hnízdění do doby, kdy drobní pěvci táhnou zimovat. Kdy není problém potomstvo uživit.

Ukazuje se, že i slavíci obecní ze středu Evropy směřují často na okraj Atlantiku a teprve pak se stáčejí k jihu. Přímky, které kreslíme mezi oběma body pořízených hlášení jsou nejkratší myšlenou variantou, nikdy v praxi ale o cestě samé příliš nevypovídají. Ptáci tak urazí daleko více kilometrů.

Co je dál velmi zajímavé na tomto hlášení – další úsměvný důkaz, jak ohromnou roli sehrává náhoda. Podobně je to poslední dobou například s detektoráři, kdy asi nebude jediného, kdo by ornitologickou značku dohledávačkou někdy nevyhrabal. Jako třeba unikátní hlášení slavíka modráčka z bahna Žehuňského rybníku.

Provázel jsem parkem dnes zahraničního hosta a všímal si, jak si ptáci v prostředí vedou v tuto pozdní roční dobu. Nesleduji moc dravce, nesleduji vodní ptactvo kolem, nesleduji husy divoké na promyšlených přeletech, vždycky mne lákali pěvci keřových shluků. Je to ale určitě tím, že mne pod větve vlákali slavíci. Mám to spektrum rád.

Teď ještě parkem běží tah červenek. Ty půjdou do zámrazu. S nimi putují střízlíci, pěvušky u nás vzácněji až vzácně. I tak jde ale o moc pěkné okamžiky, které člověku připomenou chvíle sezóny. Ta chování jsou přes kopírák, odečteme-li enormní zvědavost červenky. To si slavík až zas tak nedovolí. Ale to, že putují podrostem kol páteřní cesty, a co chvíli sletují do volného okraje za vyhlídnutou kořistí, to dělají jak červenky, tak slavíci. Druzí jmenovaní zejména po ránu a večer, také před bouřkou, pokud se více zešeří. Takový je i modrák.

Listy z větví téměř opadaly, ale dub cer, stojící hned u tabule, nikam nepospíchá. Je rok od roku mohutnější a bude z něj parádník jaksepatří. Co už jsme stromů do země pozastrkovali! Jde o moc dobrou věc. A dnes jsme pod trny ochutnávali z šípků, jestli už „jsou“. Víte, co myslím? Jestli už jsou uvnitř na kaši. K tomu stačí první mrazík a pak můžete uškubnout. Vůně, chuť a živá lékárnička – čerstvě jste absolvovali. A berte si! Letos jich moc není. A ukazujte dětem, ať i ony to zkusí ve správném čase. Ať se učí po krajinách přiučit se. A k sběru tomu pod čepicí přivazovat radost. Teď příroda hodlá oplácet! Nám, kteří s ní putují za ruku rokem. Jsme to my, kdo má to štěstí na sklonku zážitku v tichosti poděkovat. A nikdy byste neuslyšeli, že není zač. Taková ona není. Ví totiž v jistotě, kolik nabízí.

Pole nad pohaslou motýlí loukou se leskne vodou z oblohy a hluboce zpřevracená zem kryje možný náš posun vědomostní. Ano, až oschne, třeba se posuneme v poznání zas trochu blíž. V každé hroudě této republiky si myslím, že objev leckterý vyčkává. My se totiž moc nekoukáme a scházíme tím.

Jdu pro fotku, co už tu byla. Připnu ji znovu, protože je z těch míst taky a tajemná tomu, kdo na tajemství věří.

Co má ten šutr všechno za sebou!? Od utváření mřížky, přes život v krystalu, až po cestu plnou omílání. Z hor k nám dolů. Usazení se v sedimentech štěrkové lavice pradávné Jizery, odchod řeky jinam, terasy překrytí humusem – a pak ty lidi okolo vrtání šutrů na práci i k boji. Pak širé lány nejsvětlejších zítřků, předtím ještě Pavlův dědeček s fajfkou jak říká u kafe z hrnku: „Tohle pole je naše nejlepší!“. Vidím ho sedět někde tam, co rozhled je po place, dnes po slavičím. Ten by koukal, co jsme z toho segmentu současně vyvedli – a že to nemáme na obživu. Možná bychom i dostali hubováno. No, to tedy dostali!

My jsme tu ale šťastni. Kluci z party – jeden nad stromy jako zahradník, druhý při relaxu s rodinou, když léto sejde z Rachval sem mezi jabloně. Do ledničky.

Budu-li dávat pozor, ještě objevy nastřádám. Je jasné. Chce to jen čas, po kapsách euforii a výdrž. Dobře, ještě tedy kus štěstí. Víc už ale fakt člověk nepotřebuje.

Myslel jsem před chvílí na slavíky. Oni se snaží držet i zimoviště dole po Africe. Ti, co už tam byli – samozřejmě. Tady drží hnízdiště a dost často i místo narození, to mohu doložit snáz. Není to všechno úchvatné? Musí se odtud zvednout a vypadnout pryč. Kvůli životům, aby udrželi. A protože tady sledujeme oba ty hnědé – považte – ten tmavší a vzácnější letí Afrikou ještě o mnoho dál. Jak to tak přijde? To vše v těch nejzelenějších deskách schraňuje ornitologie. Ona z toho už dávno ví mnohé. A my, její dělníci, co dřinu máme v erbu. Táhneme každý po kárce cestami času, šťastni, že kola v dlážděních ještě poskakují. Že v lajnách trávníků točí se též. Že paprsky ke gnómu arbitrů slunečních ještě probleskují. Každého z nás, jdoucích..

SEMPACH N *55070 La Rogivue 1K 3.9.2014 / 13.5.2017 Starý Kolín 731 km – retrap, jako M,+2K

Tak tedy ještě jednou do podobné oblasti za slavíkem, tentokrát zapsaným v čase kroužkování jako 1K, znovu pták na odletu. Je radost číst na obou stranách záznamu, že slavík byl poté puštěn.

Znovu jsme na západním okraji hor v oblasti ledovcových jezer, ta – nejen, že jsou shora opravdu vidět, ale lákavé jsou i „doprovodné efekty“ těchto útvarů. Což předznamenává hojnost potravy, komfort ubytování.

U Ženevského jezera mám přátele, až si jeden říká, jaké tam musí být večerní posezení na konci srpna. Jezero je hraničním mezi Švýcarskem a Francií, míří k němu čtyři mocné řeky a odtéká mohutná Rhona.

Tento slavík byl kontrolním odchytem přečten u Starého Kolína, v místech, která jsme měli možnost navštívit a kroužkovat tam. Zážitek stavím za dobu specializace mezi největší. Lukášovi opakovaně děkuji a znovu k výsledku gratuluji. Rád jsem jej k jiným vyvěsil.

Dlužno ještě dodat, že autory zdejších kroužkování na závěr vykáži zeširoka, aby to bylo spravedlivé. Příště uvedu výsledek, který byl donedávna za hranicí představ lidí s kleštěmi na hliník. A Standovi pro jeho skromnost jej přeji, přestože příběh dobře pro slavíka nedopadl. Rozkrývá k nám však mnohé.

SEMPACH N *48055 Col de Jaman ,+1K 21.8.2009 / 1.5.2014 Horka nad Moravou 839 km – retrap, jako M,+2K.

Pozoruhodností na tomto hlášení je hned několik. Jednak – další pták, který vletěl do hor ve Švýcarsku (až by mne svádělo říct, že byl mladý). Do odchytového sedla maličko stranou. Pak je pozoruhodné typové označení (totožné s naším) a pak je zajímavý čas mezi kontakty. Samosebou, že mladý být nemusel, i když se někteří tohoroční značně obtížně určují v letním peří. Slavík je z Moravy, je možné, že přeci jen někteří spíše uhnou dřív. Zlákají je řeky, tvořící ostrými límci „náhonce“.

Datum kroužkování typické pro průlet kopci, začátek III. srpnové dekády. Datum kontroly? Pro starého slavíka s nejvyšší pravděpodobností již hnízdní.

A přeci obě švýcarská sedla leží v západní části hor, tedy inklinují k hlavnímu proudu.

Slavíci jsou pryč už hezkou chvíli, objevy z bádání sem dávat nemohu, zpětná hlášení musí mít pauzy – co dál?

Šlo by donekonečna propojovat různé úvahy a pracovat s tím v éteru k lidem.

Už orají nad motýlí loukou, těším se až naprší a uschne. Hledání bude s ohromnou motivací, musí se najít ještě další pravěk. A našim pěti dětem nachystám hru na ty časy.

Už je článek odeslán, půjde před lidi. Unikátností jsem spíše šetřil, ona se prosadí sama. Ale přeci – jde v podstatě o čtvrtou nádhernou věc pro Slavičí háj. Co ještě tak může přijít? Snad, že bych potkal toho otloukače v časovém střihu. No, nevím. Oni prý uměli těmi nástroji i solidně prorážet hlavy, když bylo potřeba majetek ochránit. Možná je lépe, že jsme těch sedm tisíc let od sebe vzdáleni.

Ale, podívejte. Pro časopis jsem využil sekeromlat z naší zahrady v Kněžmostě a vývrtek ze Slavičáku. Kdo nemáte představu, tady se podívejte. Vrtáky byly duté, samozřejmě. Ten kněžmostský sekeromlat jim praskl při vyťuknutí středu. To se stávalo.

Buď jsem už ze vztahu s domácí krajinou zmagořený, nebo opravdu mnohé dostávám do oka. Já totiž, když pod kopec teď přicházím, fakt – že to tam vidím! Jak to, že to do dneska nikoho nenapadlo? Nebo mám „velké oči“. Nedaleko močály od Klenice a Trnického potoka, naproti nad Červenským rybníkem archeo-lokalita prokázaná, a dva kilometry naproti? Je to vůbec možné? Už jsem párkrát na temeni kopce byl a napadaly mne věci všemožné. Na dobu kamennou jsem si ale nevzpomněl, tak vysoko myšlenky nenosím. A ono to je, hned tady pod botami. Krajina – jasně – vypadala jinak. Ale potřeba říct, že příznivěji. Byla k lidem srozumitelná, zastavili se a sedli. Rachvalské hvozdy sahaly nejspíš až sem k bubnu, kůlů na dlouhá stavení bylo tedy dost. No a ten kamenář? Nestačil na horní Jizeru běhat pro horninu, kvůli rozběhlé nadpoptávce.

Patnácté hlášení.

OZZANO LS 27978 Verbania – Fondotoce ,+1K, 14.4.2013 / 21.7.2013 Stará Studénka u Bakova nad Jizerou, M,+1K (pelichající), 695 km, se vztahuje k mému výsledku specializování se. K záchytu bylo již napsáno dost, co je ovšem fakt, že jde o první záznam pro slavíka obecného s kroužkem italské centrály (dříve BOLOGNA). Dalším momentem je podezření, zda nemohl slavík při návratu doputovat do Pádské nížiny podél pobřeží od Španělska a pak se nechat navést do kopců rýhou ohromného ledovcového jezera. To nevyřešíme asi nikdy, nezapomeňme na ostrovní výsledek z Malty, kdy slavíci dovedou též zcela jistě letět hladinou napříč. Nebudou takové případy dle mého však převažovat. Proto úvaha o kopírování pobřeží.

Když jsem uváděl slavíka od Poděbrad, zmínil jsem nutnost připomenutí. Jde o to, že neuteklo mnoho let na severu Itálie – a tam, kde se pěvci masakrovali, nyní bádá tým mladých vědců a slavíci v jejich rukou přežívají! Ano, na jižním okraji pětašedesáti kilometrového jezera byla zřízena rezervace Fondotoce. Slavík, který si z míst odnesl kroužek, se na hnízdišti poblíž Staré Studénky na Mladoboleslavsku ukázal i v roce příštím. Dále pak, přestože si myslím, že v místě znovu zůstával, chytit ke kontrole se mi jej už nepodařilo.

Stojím zas na přechodném pracovišti, na jih je Vlčí Pole, k severu Dolní Bousov. Na vrcholku terénní vlny, kterou z veliké části ukrývá les. Svítí další listopadové odpoledne, krajinou plíživě prochází usínání, i dva nestaří páni, co život pojali poflakovačně. Vídám je pravidelně, jsou to takoví Stínové lesa. Příběh každého „o právě chybějící občance“ znám z boleslavské periferie, kde mám slavičí místa. Překvapit nemůže jediný z nich. Jedno jim závidím – usínání v lese, který usíná. Západy i východy udýchaného sluníčka, listí za límcem. Opustí les dřív, než dokončím úkol? To nevím. Mám ještě týden, nerozmáchá-li se cesta od silnice.

Úžasný je stav černých kosů, co táhnou k moři. Je jich tu nashromážděno, než je rozplaším pilou, opravdu dost. Ze zahradních odchytů vím, že jsou převážně mladí, obou pohlaví. Teď migrují.

Býval tady rozměrný „střepák“, když jsem byl mlád. Pamatuji si to a dnes je nepředstavitelné, že by lidé vozili na kárkách všechno na okraj lesa. Doba popošla. Je to tu v spadaném listí však velice nebezpečné, obuv mám sice pevnou a odolnou, ale střepů hromady. Ty se nerozloží. Bývaly to lahve a lahvičky, jenomže napršelo a mráz je roztrhal. Nejhorší je dno, „stojící“ s vyceněnými zuby. Jak v tom mohou zvířata fungovat? Posledně – zrovna. Končím, když slunce mizí a času na odjezd je pak strašně málo. To už ale vybíhají lesní zajíci, protože na poli imponuje chrastí řepy cukrové. Tak jsem start odložil, zrovna přiběhl. Nechtěl jsem plašit. Jsou velicí požitkáři.

Stromy stojí povětšinou už holé, je vidět na hnízda. Jedno má v dutině schované brhlík. Ten v okraji lesa hlídá. Zůstane, i když by náhodou nasněžilo. To už se po těchto končinách ale nestává. Moc se toho proměnilo. Zde jsem na vyvezených trámech tenkrát uviděl první zmiji. A nikdy už víc. Teď tady nejspíš už nejsou, staly se vzácnými. Tady jsem vyvěsil onehdy budku, první „po obratu“. To když jsem nakročil k přírodě pomáhání, už ne přemáhání. Ten modřín před rokem pokáceli, ještě z něj okolo pařezu trčí větve.

Co tady bývalo sýčků! Kol odchovny vepřů při vesnici. V kdejaké jabloni s děravou větví! Ve dne se slunili bez zájmu o svět. Moc dobře si je pamatuji. Chodil jsem tudy s košíkem a kudlou „rybičkou“. Pro houby samosběrem. Proto vše kolem tak znám. Celé dětství i kus raného mládí. – A zase, když startuji k přespolní jízdě v odjíždění, zase to moc dobře vím: Patřím docela sem. Kde teče Klenice na západ k velkému městu. Kde kytky voní úplně jinak, než v zbytku republiky. Kde vzduch je laskavý a hlava užívá vzpomínek. Je štěstím největším, že se sem můžu vracet.

MADRID *A264792 Nijar (Španělsko) M,+2K 29.3.2010 / 14.5.2011 Dolní Lutyně, Karviná 2185 km – retrap, jako M+2K.

Almeria je jižním regionem plným slavíků. Na jaře i na podzim.

Tento výsledek má ještě pokračování, ve Slezsku byl slavík se španělským kroužkem potvrzen v průběhu hnízdní doby ještě jednou a to 6.6.2011.

Ve Středomoří na konci března již běží tah slavíků zčerstva. Je ku prospěchu, že se na některých místech evropského jihu již kroužkují.

Řešit budeme slavičí barvu, o které se moc neví. Objevil jsem ji v čase výzkumu pelichání dospělců před odletem. Lámalo se století a já každé prázdniny líčil do nejtmavších křoví na slavíky „v procesu“. V novém peří jsou od hlavy po záda „fialoví“.

Pořád jsem nenacházel tón pro porovnání, až dnes při štípání dřeva. Švestkové dřevo se hodí do udírny, za určitých okolností jej lze využít jako vzorník. Je-li vyschlé a potřebně letité, jádro má barvy z obrázku. Je jich celá škála a orámovat nejsprávnější nebyl problém.

Nový slavičí kabát má vůbec zajímavé prvky zavedeny. Perleťové žíhání, jakoby povoskované, i to se po hnízdění vypaří. Ještě v minulém století nikdo pořádně nevěděl, že slavík na odletu vypadá o hodně jinak, než jej znají z jarního kroužkování. A ještě výrazněji je proměna spjata s modráčkem. Posíláme je na jih v tmavých oblecích a oni pod africkým sluncem vyblednou a outfit rozzáří. Divadlo zříme nemalé.