Autor: Pavel Kverek

Úvaha je bližší kroužkovatelům, ale zvládne ji z příchozích každý. Napadla mne posledně v noci, když jsem listoval Velkou knihou slavíků.

Detektoráři by mohli zlomkem zkušeností napovědět, kolik definitivně zastavených ptačích kroužků objeví. Dokážete si ovšem představit, kolik jich po světě všude možně leží? Od kterých kroužkovacích stanic, jakých číselných kombinací a jak smutných životních příběhů. Od lidí s kleštěmi, kteří už dávno taky třeba nejsou. I z časů, kdy o kroužky v Československu byla nouze a platila všemožná omezení či přímo zákazy. Ke všemu tomu i kroužky nerezové a nově též z plastu. Kolik se všemožných povaluje pod římsami sokolů a výrů. Kolik jich mají střelci po věšácích. Mnohé jsou pohřbeny pod hladinou moře, jiné po těch nejmenších ostrovech bez člověka.

Kolik nadějí ptačích, kolik šancí pro badatele – ať už jsou k hliníku vázáni zaměstnáním či jen zálibou. Kolik informací uniklo zpětnému doručení jakoukoli náhodou, šotkem zmaru.

A ještě mám jeden nápad podobný, když je ta zima a lidé mají víc času na čtení. Ten vydám hned příště. Slavičí hlášení, které je tady od nás nedaleko a na řadě, si počká, my budeme velebit možnost přehrávání zpěvů, v příspěvku: Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.. Podobně jako s kroužkováním, i tady jde o mocný posun při poznávání opeřenců.

::: Ještě mne donapadlo na konci sezóny pogratulovat všem, kdož z databáze nějaké to soukromé hlášení vytřískali. Bývá to povzbudivé a člověk se v momentě hrne k mapě.

Není to příliš složité. Vlastníte-li kus prostředí, ponechte jej v jeho představě s minimálním zasahováním. Brzy se nepostačíte divit, co vše někde čekalo, zda se podřimující naděje bude moci stát.

Je to konání přenádherné. A příchozím pokaždé říkám: „ Každá jedna suchá větev, pohozená v kopřivách, je záměrem, nikoli nepořádkem! Bez ní bychom slavíky neubytovali“. Podobně to je s kalužinou vody i ona má tam být. A suché odumřelé stromy? Samozřejmě stojí dokud dovedou. Že někde místy podetnu kosou zelené rákosí, je zase z balíčku zasahování v parku. Že etapovitě pokosím květnatou louku je rovněž v rámci odzkušované správy území. To vše dohromady znamená zrající výzvu mnoha organismům, které k nám z namáhaných stanovišť na okolí, od samého začátku pošilhávají. A jakmile dokáží semínko dopravit na hranice, mají vyhráno. Dokonce se zárukou.

Zmíněné platí samozřejmě i pro ptactvo a podaří-li se nám v budoucnu vybudovat mělkou lagunu, věříme si i na čejky. Z žantovských polí si přesně pamatuji, co potřebují. Dnes už tam nehnízdí ani jediná. U nás bychom do porostu v čase jara žádný motorizovaný pohrab stařiny nikdy nepustili. Mnohé je snadnější, než se může zdát, chce to jen téma bedlivě žít.

Pro přírodu pracuji z přesvědčení, nejsem členem žádné zastřešující organizace a nikdy nebudu. Volnost k nezaplacení i v tomto směru. Přírodu může opatrovat každý soukromě.

V tomto měsíci, tak nějak docela zanedlouho, se dočkáme ohromné události. Slunce se bude navracet a noc začne být bita. Možná byste neřekli, jak to svědčí lidskému organismu. Zkraje to bude váhavé, ale rozběhne se. Jde o prastaré zvyky přírodního lidu z časů, kdy Mrtvé moře bylo ještě marod.

Nuž tedy – chystejme křesadla k zakládání ohňů! Bude to silné pro život.

PRAHA N *68134 Vokovice 2K 10.5.2019 / 20.4.2020 Neu Ulm, Schwaben (Německo) 368 km – nalezen mrtev.

Pražský slavík s kratší úsečkou, ale my už všichni víme, že tak to nahlížet nelze. Bylo by to klamné. Navíc, nesmírně cenné hlášení pro stopování odletů (zde spíše návratu) pod okrajem Alp. Tento výsledek (jediný zatím) posouvá tři tuzemské výsledky mých slavíků o kus dál za hranice, směřujících prve do Všerubského průsmyku mezi Českým lesem a Šumavou, pak už následují výsledky vzdálenější. Mimochodem – tudy odlétá k africkým zimovištím ohromné množství pěvců, už jsem to zmiňoval. Dunaj vystavil pozvánku a ta se ptákům zamlouvá. Pak už by trefili nejspíš i slepí. Cesta opravdu pohodlná.

Jedinec byl nalezen mrtev bez bližších okolností. Já, krom jiných, vlastním z těchto míst hlášení cvrčilky zelené, zakousnuté kočkou. Doba kroužkování diskutovaného slavíka po prvním návratu ze zimoviště jasně hnízdní, dubnový zástih z Německa odpovídá též.

S odborníkem na královny květin jsme procházeli po poledni park, zaměstnáni vysazováním. Přivezl sadbu darem, růže budou radostí. Už to vidím. Volili jsme nejsvobodnější odrůdy, jak jsem to zažil jednou na předměstí Boleslavi (fotku pak půjdu hledat a najdu).

Jednak se mi to tam v té protierozní, protiprachové a protihlukové výsadbě líbilo (kolem „lítáte“ od Liberce na Prahu), ale hlavně to mám spojeno s největším úspěchem ornito-kariéry. Je to už hodně sezón, ale já na to divadlo nikdy nezapomenu. Ono to i po čase nabízí mnoho součinných efektů, jako třeba zastavení se nad náhodou. Ale my z toho dnes vyfiltrujeme jenom tu růži.

Jako z obrázku by to mohlo vypadat v kraji sektoru jedna, kde stávala lavička. Tam přišla zasadit a ona si prý už poradí. Ve výšce několika metrů!

No a tak jsme procházeli park a z louky ponazlátlých trav se zvedá příznačně v poklidu kalous pustovka. Takže jej píšu na seznam a hrdý jsem, k čemu všemu prostředí svádí. A ono je ornitologicky opravdu nádherné, v čase, kdy ještě žádný sníh byliny nepomačkal. Pamatují pouze jedinou seč, to kvůli motýlům. Sovu představuji a ona se o kousek dál znovu plápolavě snáší do prostředí.

Když akce skončila a déšť kvůli nám od parku opravdu na celý výměr poodstoupil, sedl jsem do auta na konci cesty a kochal se loukou motýlí, tou novou. Vůbec netušíme, jak svojí přítomností všechen ten život plašíme! Protože pak se na koberci rozličné výšky střihu začali objevovat bažanti s partnerkami. Vybírali z plevelů a já jim přál. Červenka sletěla do úhoru vedle cesty a nadlouho zmizela. Byla pak zmáchaná, ale přišla mi šťastná. Úpolníci, strnadi, kosové, dlasci a stehlíci. Na plodech rakytníku obě modřinky, co bydlí v infotabuli. Poštolka na berli, kachny na přeletu. Sojky opodál a slabší mlha dokola. Možná k někomu obyčejné, ale místo by se nám za ten dojem hlasitě vysmálo. To si jen neumíme počkat, slabší si stojíme rovněž v předvídání, málo si věříme v odrazu jít scéně naproti. A taky třeba mít kliku, jako s tou žlutookou sovou z tundry, co k lovu drží všechny dostupné fáze dne. Tmavou, polotmavou – a i tu světlou.

Jak jde ku konci kalendáře, na některých místech je pěkným zvykem přát do nového roku. A proč nenapsat, že bývám mezi oslovenými a velice rád na světlo věty naděje přivádím. Může to být odvislé od mého věku, i když v Rusku jsem nebyl, může to být i tím, že jsem literárně znám. A chodí k tomu i zpětné vazby od lidí.

Tak i letos už vybíhám v noci zpod peřiny a lovím po šuplíku tužku k poznámkám. Jinak to nejde, ráno by bylo „hluché“. Vždycky má slova směřují k lidem, ale i jejich krajině. To nikdy neošidím. Tím se pak mezi ostatními i liším, tou krajinou. Mám to v životě dohromady a jestli mám cítit se na cestě v radosti, nebude nikdy jinak.

A ještě jsem nenapsal, že bývá mi pokaždé velikou ctí, když věty ode mne jsou volány do času natolik honosného. Rád potom přijímám i vyznání ostatních, kteří vedle mne stáli v adresářích a já jejich jména neznal.

Ať máme příjemné obrázky na těch nejpevnějších skobách. Ať se vše mizerné včas klidí z našich cest.

PRAHA TY *4424 Slavičí háj u Dolního Bousova 1K 15.8.2019 / 14.4.2020 Villeneuve-sur-Lot (Francie) 1273 km – náraz na sklo, zotaven.

Šly roky a bylo jich hodně. Třicet šest. Držel jsem pro specializaci jeden odečet zahraniční značky, ale hlášení vlastního kroužkovance jsem neměl. A neměl bych možná dodnes, nebýt nočních odchytů v létě.

Takováto hlášení by chtěl dostávat každý kroužkovatel, kdo má opeřence rád. Pták byl nalezen po ránu pod skleněnou plochou městské třídy, sebrán ze země, osvěžen a zkusmo v ruce pootevřen. Odletěl, a já dodnes věřím, že tenkrát v cestě pokračoval. Od jihu zbývalo ještě pěkných pár kilometrů, ale dávno přeletěl Pyreneje a cesta domů podél Alp se jevila volná.

Než pověsím mezi kroužkovací výsledky pro slavíka obecného u nás svůj první zástih v zahraničí (je na řadě), pojďme k jedné aktuálnosti.

Odbývá se daleko od nás v rovníkové Africe, v Keni. Právě teď, na konci listopadu, tam přilétá starým migračním koridorem ohromné množství slavíků tmavých a zpěvných rákosníků. A stanice, kroužkující, krom jiných, i tyto druhy nám známé, má se co ohánět. Jednou to přijde, osobně tomu věřím. Tak jako se děje už dlouho u rákosníka zpěvného, i tmavý slavík sem s jejich kroužkem jednou přiletí. A my budeme propojeni s tou parcelou divočiny pod Kilimandžárem. Teď tam přilétají a protahují dál. Cílem je oblast ještě o něco jižněji – Zambie, Zimbabwe, Mosambik – se tam nacházejí.

Ptáci, co letí opakovaně, co už v Africe byli, ti cílů snad už i dohlédnou. A zastaví se v nich déle, než tomu bylo po cestě v místech přestávkových. I když i tato místa jsou zvána dnes v podstatě souborem zimovišť, protože pobyty v nich krátké určitě nejsou. Proto i odletová křivka po světě má tak dlouhý čas trvání. Ne. Nikdy nebudu obdivu prost, držím-li v ruce tohoto slavíka. Je-li mlád v létě – vím, co ho čeká. Pokud má roků už víc – vím, čím si prošel. A on se krčí, hnědýma očima patří po kleštích, kdy neví (to vím jen já), že cestu, kterou odněkud letí, vůbec netřeba odpískat. Povede za chvilku dál.

Už jsem to zmínil posledně, je hezké na ně myslet, když tady nejsou. A jestli jste dočetli až sem, víte, že to tak dělám.

Bývalo to kruté. Navíc jsme nevěděli nikdo, jak hledat slavíky do samého odletu. Nikdo to neuměl, dobře to vím a je to jasné i z databáze. Líčilo se od května do bližšího okraje prázdnin.

Vzpomínám, byl to rok osmdesát tři, kdy jsem jel v červenci k Jizeře, k jednomu soutoku pod Veselou, že nachytám slavíky cestující. Vybral jsem místo za vodou, musel jsem vždycky na kontrolu přeplavat, než bych se táhl daleko k mostu. Řeka byla chladná, Jizera taková je u nás na středním toku. Ale šlo léto a krajina prohřátá, takový normálně překrásný čas. V křídlatce ohromné zátoky, kde se mi pro odchyt tolik líbilo, jsem za celý den chytil jednoho střízlíka a jednu pěvušku. Pod Veselou to tedy nijak zvlášť veselé nebylo. Tak jsem byl neznalý, nezkušený. Ale to je přesně celá „slavná“ cesta mého výzkumu. Pokus – omyl, se tomu říká. Umím se naučit velice perfektně a přepoctivě, musím mít ale z čeho. To nebylo, a přicházelo ku hlavě podobně jak řeka v těch místech tenkrát – loudavě až líně. Uff, to prošlo roků! Dnes na většinu slavičích fíglů odpověď mám. A taky do zpětného zrcátka křičím: „To byla tenkrát naivní pitomost!“.

Byl jsem v těch místech jednou se podívat a v značné hrdosti odcházel domů. Ano, už bych tam na mistra nenalíčil. O takových kroků jsem s vědou dál. Utratil jsem roky zbytečně v cestě neprošláplé, ale vážím si každého do posledního. Byly „postrkovací“. Jeden si potom ohromně váží sebedrobnějšího objevení, v samozřejmosti kontrolou stvrzeného či vyhmátnutého v mírné korekci. Pak tedy raději doověřeného.

Takové jsou desky s mým výzkumem a mám z nich radost. A že slavíci s prázdninami slétnou z krajiny k Africe? Toho se nebojím, že by mne příliš trápilo. Vím, že zas přiletí. Že prožiji znovu první líčení pod zvláštní náladou. Že je znovu potkám. Že nové úkoly, co jsem si přes zimu nadiktoval, dokáži poctivě psát. Mám už teď některá zadání na rok pětadvacet, vyhecovaný k jejich zvládnutí.

PRAHA N*98735 Buštěhrad 1K 27.8.2017 / 3.9.2018 Ile de Mogador (Maroko) 2869 km – uloven dravým ptákem.

Slavík na II. odletu do zimoviště. Nejeden podobný sleduje za tahu pobřeží a nejeden zřejmě skončí jako potrava jižních ostřížů. V tomto případě hlášení podal britský kameraman, dokumentující život dravců na hnízdě. Vyvádějí mladé v posunutém hnízdění do doby, kdy drobní pěvci táhnou zimovat. Kdy není problém potomstvo uživit.

Ukazuje se, že i slavíci obecní ze středu Evropy směřují často na okraj Atlantiku a teprve pak se stáčejí k jihu. Přímky, které kreslíme mezi oběma body pořízených hlášení jsou nejkratší myšlenou variantou, nikdy v praxi ale o cestě samé příliš nevypovídají. Ptáci tak urazí daleko více kilometrů.

Co je dál velmi zajímavé na tomto hlášení – další úsměvný důkaz, jak ohromnou roli sehrává náhoda. Podobně je to poslední dobou například s detektoráři, kdy asi nebude jediného, kdo by ornitologickou značku dohledávačkou někdy nevyhrabal. Jako třeba unikátní hlášení slavíka modráčka z bahna Žehuňského rybníku.

Provázel jsem parkem dnes zahraničního hosta a všímal si, jak si ptáci v prostředí vedou v tuto pozdní roční dobu. Nesleduji moc dravce, nesleduji vodní ptactvo kolem, nesleduji husy divoké na promyšlených přeletech, vždycky mne lákali pěvci keřových shluků. Je to ale určitě tím, že mne pod větve vlákali slavíci. Mám to spektrum rád.

Teď ještě parkem běží tah červenek. Ty půjdou do zámrazu. S nimi putují střízlíci, pěvušky u nás vzácněji až vzácně. I tak jde ale o moc pěkné okamžiky, které člověku připomenou chvíle sezóny. Ta chování jsou přes kopírák, odečteme-li enormní zvědavost červenky. To si slavík až zas tak nedovolí. Ale to, že putují podrostem kol páteřní cesty, a co chvíli sletují do volného okraje za vyhlídnutou kořistí, to dělají jak červenky, tak slavíci. Druzí jmenovaní zejména po ránu a večer, také před bouřkou, pokud se více zešeří. Takový je i modrák.

Listy z větví téměř opadaly, ale dub cer, stojící hned u tabule, nikam nepospíchá. Je rok od roku mohutnější a bude z něj parádník jaksepatří. Co už jsme stromů do země pozastrkovali! Jde o moc dobrou věc. A dnes jsme pod trny ochutnávali z šípků, jestli už „jsou“. Víte, co myslím? Jestli už jsou uvnitř na kaši. K tomu stačí první mrazík a pak můžete uškubnout. Vůně, chuť a živá lékárnička – čerstvě jste absolvovali. A berte si! Letos jich moc není. A ukazujte dětem, ať i ony to zkusí ve správném čase. Ať se učí po krajinách přiučit se. A k sběru tomu pod čepicí přivazovat radost. Teď příroda hodlá oplácet! Nám, kteří s ní putují za ruku rokem. Jsme to my, kdo má to štěstí na sklonku zážitku v tichosti poděkovat. A nikdy byste neuslyšeli, že není zač. Taková ona není. Ví totiž v jistotě, kolik nabízí.