Autor: Pavel Kverek

Než na blog vložím PF – přání, zbývá vstup jediný. A uvedu jej obrázkem, který mám moc rád pro životní sílu, kterou v tichosti odkrývá. Ústřední téma mých vycházek, vztahu ke krajině.

Pořídil jsem jej pár hodin před tím, než padl příletový slavičí rekord. Kdy jsem něco takového ještě netušil. Dvě pralinky z čerstvě načaté krabičky z pod čísla šarže 2024. A byla voňavá. Byla, protože zrovna mi ukazuje dno. Pak tedy – domlsáno.

Děkuji krajině za všechny nápovědy, snad jsem jedinou nepřehlédl. Přírodě za čas, po který ku mne byla učebnicí. Všechno znovu tak vzrušující! Nebudu vyzvedat vteřinu jedinou, bylo by to k ostatním nespravedlivé.

Ať je rok konce čtvrtstoletí právě odcházejícímu v štědrosti roven. Smím-li si přát.

NEJ – slavičí hlášení naší ornitologie

Konec roku už se opravdu sápe ke klice, pojďme k avizovanému vyhlášení nejzajímavějšího zpětného hlášení pro slavíka obecného pod kroužky NM PRAHA, nebo centrál na druhém konci událostí v dosahu značky. Všechny jsou zde na blogu, měli jste možnost řadu sledovat. Na čtenářský názor je již pozdě, „vítěze“ vyhlásím já. Půjde tedy o pohled subjektivní, což by na druhou stranu nemělo až tak vadit. Slavíky bádám poctivě.

Výsledek, který převyšuje ostatní, nese kroužek našeho muzea a není ani tak dávný. Značku můžeme uvést kompletní, protože již nikde nelétá a poletovat nemůže.

PRAHA N798735 27.8.2017 (1K) Buštěhrad (Kladno; St. Lepič)

Hlášení je naším nejdelším a cenné je i to, že jej dosáhl v čase ulovení dravcem adultní pták, letící k jihu podruhé.

Marrákeš, ostrov Mogador 3. září 2018

Výsledek je ozvláštněný ohromnou náhodou odečtu kroužku, který na zbytcích drobného pěvce v hnízdě zjistil kameraman, dokumentující život ostřížů jižních.

U slavíků se zdá, pokud putují při pobřeží, jako by řešili některé přelety nad hladinou a pevninu striktně nekopírovali. Za takových okolností jsou ostrůvky země možností k zastavení a odpočinku. Protože se jedná o ostříže, lze dovodit, že kořist byla chycena během přeletu.

Velký Atlas, ležící nedaleko, je frekventovaným zastávkovým místem mnoha pěvců, kteří se buď chystají k přeletu pouště, nebo opačně, kdy překážku absolvovali.

Znovu se můžeme nyní zamyslet nad směry odletu slavíků obecných z centra Evropy. Je vůbec využíván směr jižní? K návratům jistě, ale máme-li před sebou výsledek pro dospělého jedince z cesty JZ (není jediný), přinejmenším slavíci od nás upřednostňují tuto cestu.

A hlášení má další podstatnou výpověď – nebudou-li po Africe slavíci cíleně chytáni k vědeckým účelům, mnoho se dál v otázce zimování nedozvíme. Spoléhat na volně žijící predátory je během na ohromně dlouhou vzdálenost.

Přes všechno zmíněné si přeci jen závěrem lze přát více podobných ohlášení. Kdy kroužek na noze posune náměty k přemýšlení znovu o patro výš. Šance na naší (česko-moravsko-slezské) straně nadějně stoupá v podobě nejednoho nově přistoupivšího nadšence pro chytání a prozkoumávání krále ptačích zpěváků. Buďme rádi.

Pro všechny věrné i nahodilé návštěvníky bude slavičí stránka věšet čtení. Stihneme začít ještě dnes, pokud mi rychlejší půlnoc překlopí datum, nerozbrečím se.

Dnes dáme: Nejmilejší letošní můj slavičí „tuzemák“. Tady to je……..

Jestli jste na svých místech, do čaje z přírody (vlastního sběru, nejlépe) vyklopte lžíci medu navíc, kdo na to není, nechť rozdmychá cigáro – jdeme do nabídky.

Velmi by se nejeden divil, jaký metr pro volbu mám. Nehledám dálku napříč republikou (takovou letos v slavičích hlášeních ani nemám), sleduji nadrozměry. A to je přesně případ kontrolního odchytu slavíka u nás v parku, v létě po noci. Na obou koncích protokolu stojí moje licence, ovšem nadšení z odečteného drželo řádku minut. Nestalo se tak poprvé, zažil jsem to už před dvěma lety s jiným podobným.

Na polední straně města na Klenici je v polích vnořený lesík se studánkou. Kdysi tam bývalo vedle na svodnici modro po kosatcích, to už neplatí. V Končinách se tam říká a jsou tam slavíci. Jak jejich hnízda pro kroužkování už nehledám, před lety jsem na něj kápnul a mladé za dva dny v červnu přijel okroužkovat. Jednoho letního rozbřesku jedno z těch mláďat bylo v síti Slavičího háje. Nejde o to, že délka je jeden kilometr, jde o poznatky docela jiné. A taky radost, že slavíci s tou svojí jedinou v roce hnízdní příležitostí umí opravdu divy.

Letos jsem při lákání párů chytil nakonec před odjezdem i jednoho výrostka, na křídlech dva až jeden den. Starý zážitek z parku byl v mžiku mezi námi. To víte, že z konečného poučení – co s životem – jsem slavíka nevynechal. A co myslíte? Sedmadvacátého před půlkou prázdnin byl znovu v síti! Po devětatřiceti dnech na těch křídlech, co jej tenkrát ještě moc neposlouchala. Když jsem nabíral aktuální hmotnost, díval se na mne a já celé snadno odečetl: „Toho …. se snad nezbavím!“. Jasně, od těch dob o něm nevím nic, ale kdo ví. To neznáte slavíky. Dovedou nejen vyhnízdit, solidně prozpěvovat, oni se dokáží i trefně vracet. Nakonec – uvidíme. V Končinách.

Ještě ho najdu v archívu, alespoň z chvíle kroužkování.

Je konec roku a možná tak trochu i čas na nějakou tu vzpomínku.

Nadpisem bych mohl sledovat mnohé, protože opravdu mnohé v kroužkování by se pod napsané vešlo. Třeba pořizování sítí či sahání do ruksaku pro kroužky. Ano, jsou tam. Dnes už ano. Já ale cílím jinam, na výsledky. Moc dobře si pamatuji v roce osmdesát čtyři na jaře, jak chycený slavík měl najednou kroužek. Můj z roku předešlého. Vůbec poprvé! Tam někde se člověku začalo jevit, že právě nyní a v této situaci jede vědecký výzkum. A že díky československému pojetí činnosti může souběžně s Kroužkovací stanicí nad zjištěním zblízka přemýšlet. Pro mne osobně šlo o příležitost příležitostí. Snažil jsem se v hlavě vytvarovat, jaký že mohl být mezičas slavíkův (tedy spíše slavice), co jsme se neviděli. Protože já nyní vím, že to je ta samá z předchozího setkání. Toto mi scházelo, tohle jsem potřeboval. Mít možnost podle skutečné osy dotvářet příběhy dalekých ptačích putování a pobytů někde, kam nikdy nedohlédnu.

Zanedlouho vstoupím do dvaačtyřicátého roku kroužkování slavíků, přičemž je znám ještě o dva roky déle. To jsem hledal hnízda tady u nás pro jiného kroužkovatele. Roků to není málo, vždyť někteří z vás v tu dobu ještě nežili. Jenom chci říct, že na kontrolní odchyty slavíků po roce a déle jsem si trestuhodně zvykl a pocit z tenkrát je pryč. Je to veliká škoda, vždyť rozměr objevu byl tehdy jedinečný. Schválně jsem text zavedl až sem k pocitům, aby v oboru studovaní mohli podotknout – kde že je ta věda, když zrovna pocity do ní nepatří. Věda je v mojí databázi, v kabinetu, v rukou, i nad límcem v hlavě. Dovedu velmi dlouho a precizně otazníky mlátit po těle, dokud se nesrovnají do vykřičníku. A protože i tak s tím kráčí bojácnost, co nejvíc ověřuji. Znovu a znovu. I proto jsem první náměry křídel z času začátků později smazal, pro nedobrý postup. Nepočítám je a to se vyplácí. I tak jdou do tisíců. K získání přehledu pro středoevropskou populaci by stačilo, ale já měřím dál. Co kdyby..

Nevím, jak opsané změnit. Jak obnovit kouzlo překvapení, že slavík se s kroužkem dovede vrátit. Vždyť otrlost letos zašla tak daleko, že u nejčasnějšího – navíc z našeho parku – jsem dopředu věděl že je místním. Že to prostě ještě dokázal. Když jsem jej vybíral, penál jsem nechal ležet. Značka je za roky kalná materiálem, kód krásně čitelný tmavou patinou. Adresa muzea právě tak. A slavík? Dávno už se mnou na konci cesty počítá. To je znát okamžitě. Vědecky jej potřebuji získat. Na chviličku, ale získat. Změřit, zvážit, posoudit zásobu tuku po cestě, prohlédnout obnošený kabát. A z věcí nevědeckých – k němu promluvit. To dělám u každého. U každého trošičku jinak, podle zásluh.

Přeji, ať neodejde, dostavil-li se i k vám. Pocit hezkého, blaženosti. Stoupněte si přede dveře, pozavírejte okna, on vytuší, že by měl zůstat. Je přeci krásně. Vidíte lidi, které jste vidět si přáli, venku kraj, přes všechny klacky házené pod nohy, se snaží vykouzlit zimu. Dřevo v kamnech začalo hořet pomaleji a tolik neubývá. Blíží se chvíle konce roku a věc to je opravdu mimořádná. Nejde o pumelice před domem od, po plechovkách s blesky, nabuzené omladiny, jde o odebrání starého kalendáře a instalaci nového. On nejlíp ilustruje proměnu. Chystá se rok pětadvacátý z nového století, čtvrtka z dějinné etapy. Jsme už málem v něm! Proradujme se k metě každý z vás jeden po svém.

A co dál?

Tady jsme pro cestu udělali dost, blog je zajištěn a může další rok běžet. Po vás chce, abyste na něj občas klikli. Co slíbil kdysi, drží i dnes. Funguje, a to není v podobném prostředí a uspěchané době úplná samozřejmost. Mnoho – spíš většina – jich cestou odumřela a již se nehlásí. K smutku sledujících. Na to má slavičí stránka ještě dost času. Jestliže investuji do kroužkování takových let, nedělá mi potíž nést prapor nad hlavou i tady. Chodíte sem. Vidím to z grafu návštěvnosti. Nejsou to žádné překotnosti, ale navštěvován je. Říká o sobě, že je slavičí, ale v některých vstupech na chudáka mistra pěvce ani nedojde. Následně se mu újmu snažím vynahradit. Nově se objevují zprávy z parku. Na to si zvykněte, přípoj je stálý. Stal jsem se totiž, ač skoro k neuvěření, dost silným pomocníkem krajiny a přírody v ní. Jsme sobě nablízku a věříme si. Ona mně, že pomůžu – já jí, že dovzdělá a mile proraduje. Víc toho od běhu nového tady nečekejte – na druhou stranu – není to málo. A z vás ten, který se naučil chvíli sem směřovat, přesně ten rozměr našel.

Pojďme po slunovratu k dalšímu z vrcholů, pojďme se loučit s kalendářem.

Ještě bude:

PF pro všechny čtenáře, vyhodnocení ZH ( 3 Nej) + pár nějakých vět.

Jizera – řeka drahého kamení i slavičího zpěvu

Myslím, že nastal čas, vyznat se z obdivu k řece, která je ku mne srozumitelnou, mám ji v přátelích. A popravdě- nestojím u ní každý den, abych z ní čerpal nabídku, ale když se tak stane, cítím se v hlubokém souznění. Ohromně rozumím všem skladatelům not, rozumím básníkům i každému tuláku klikatého pobřeží. Co je to za nádheru. Nevím docela, jestli řeka zpívá, ale vím, že vypráví. K ztišeným a vyladěným vskutku vypráví.

Dlouho jsem přemýšlel o nadpisu, tento je těžce pravdivý. Pojďme si to o dnešním večeru vyložit jaksepatří. Totiž, jako vždycky – důkazy mám.

A ještě předsunu jednu věc… jako k prameni Klenice, chtěl jsem zorganizovat cestu k Jizeře. Ohromnou pouť na etapy, to by teprve bylo! S šéfem programu regionálního rádia Jardou Maceškou jsme po ohlasu „Klenice“ při jedněch Dnech rádia plánovali tuto věc. Byla by pro posluchače, pro spolujdoucí v etapách, byla by k nádherné řece. Vysek´ bych jí takovou reklamu, jakou nepamatuje. Jaromír po smrti, já na penzi, rádio jiné, už se nic nenarodí. Možná i proto dnes takové téma, řece s úklonou. Ještě mne mrzí, že už dávno neteče kolem Bousova, to by bylo…

Pojďme už ale nahoru, do kopců jizerních, pojďme k místu pravého vývěru. Tam, odkud řeky začínají. Dokážete si představit, když jste tam sami, jen s místem velkolepého začínání daleké cesty. Hned neodcházejte, jsme povinni v této porodnici pár květů nechat. S gratulací a popřemýšlením.

Jsme na ranní sluneční straně Smrku, stružka se právě rozbíhá. Přibírá sobě rovné a kreslí nazlátle v rašelinách. Barva slatin jí vydrží na pořádný kus cesty. Safírový potok napovídá, že do vztahu s krajinou chudá se vážně nechystá. Nad Kořenovem skočí z bradla a pod osadou vlevo přibere krkonošskou Mumlavu. Posledním z těch horských tahů je půvabná říčka Kamenice. Od Českého ráje přivádí vodu Žehrovka. To už se v Jizeře hezkou chvíli třpytí ametysty, natónované křišťály záhněd, araukarity, jaspisy, acháty, chalcedony. V štěrkovištích mezi valouny křemeniva. Z Podbezdězí stéká Malá Mohelka, i ta pravá. V oblouku skalních srubů se přilije pod klášterským kostelem klikatá a v písku vířící Zábrdka. No, a tady se hladina za večerů, když máj vyzve ji do kola, prvně dotkne tónů slavičích. Ty budou po ruce na každém kilometru, dálkou až k soutoku, kde řeka Keltů zanikne v Labi. Stál jsem kol ostrohu několikrát, chytal a kroužkoval tamní slavíky. Dodnes přiletují, když cesty je z dálek hnízdit přivedou. Labe nalevo líné, ztěžklé, ale naše řeka v kráse! K soupeření na cestě k moři to ale nestačilo.

Protože tam nejsem (teď jsem v Slavičím háji počítal zimující strnady rákosní), jen odhaduji situaci za mořem.

Vánoční čas je dobou, kdy by slavíci měli být konečně na pozicích. Světlejší, i ti tmaví. Nejeden toho má po cestě akorát, ale cíle dosaženo. Kdo doletět měl, zimuje. Jedni budou moct uvidět Zambezi v tamní kráse, druzí se zastaví možná o záliv Guinejský. Dnes se usuzuje pro adultní jedince, že jak drží hnízdiště, počítají i se stejnými místy k zimování. Důkazy už se sbírají. Co tomu říkáte? Nikdy mne nepřestane opájet ptačí migrace. Nevím, co k tomu mám v hlavě navíc, ale já snad, když slavíci letí, cítím po těle brnění. Jako že – sítě nechat pověšené a zvednout se od parku s nimi.

Tmaví jsou tmaví, na ty v regionu moc nedosáhneme, hnízdí spíš jinde. Ale obecní, krásní jsou neméně a stačit ke štěstí musí. Každý jeden z nich je mi reprezentantem zdejší krajiny, velvyslancem. Od Trní – z míst dávné protržené hráze, kde nazelenalému šeru vévodí ohromná babyka a podobně stará jabloň koženáč. Jenomže přátelé – ta když rozkvete! Pro vůni byste se s nosem přenastaveným vrátili znovu až od silnice. Té krajské, co vypadá jak v Rumunsku. Tam mikrospánek za volantem nehrozí, i kdybyste měli nabráno.

Jiný se vydal z anglického parku v intravilánu Března a s ním jich odletělo víc. Další od Kolomut a od Řepova. Od Boleslavi jich do končících prázdnin odrazily stovky! Další se zvedli u Bakova, jiní od Veselé. Od řeky v Hradišti, z Horky i z bažantnice. Ano, to je ten dubový les z knížky, co příběhy svěřil vyprávět suchému listí. Odlétli i ti od Kněžmostu, z Bud, od Dobré Vody, prázdná zůstala i Stará Studénka. Násedlnice, Koprník, ticho zavládlo i v romantickém zákoutí rybníčku u Obrubců. Odtáhli z Obrub od staré pískovny a také z Hor nad Rohatskem. A nejsou ani v Slavičím háji, to bych si dávno všiml. Nebudou ani kol červenské kosy a od Kosmonos jsou také pryč. Z Ošťovic a určitě také od Sukorad. Víte, co to je slavíků?! Ti všichni zkusili slétnout k Africe. A fůra se jich vrátí, to mi můžete věřit. Někteří pro smůlu ne, ale tak to po ptačích krajinách chodí. Hned, jak třeskuté mrazy v předjaří poleví a v parku se ozvou naši skřivani, začnu dobíjet baterky v přehrávačích. Abych si mohl pak stoupnout pod hradbu větví a tužku mít k zápisu připravenu. Co kdyby to zase bylo na rekord…

Odletěl za sluncem i ten od Samšiny, z míst, která k hnízdění nejsou. Prozpíval kus máje za smírčím křížem, co pro výpověď vybíral z nejsmutnějších slov.

Odletěli všichni do jednoho. A jestli to vyšlo, odletěl i tento budníček. Taky k Zambezi.

Jeden z nejkrásnějších momentů kroužkovatelského vyhranění. Soustředěně sledujete děj, hlava přihazuje jednu zkušenost za druhou a pak se to narodí. Otázka. Máte vystaráno, je tady možnost popojít dál.

Čím kvalitnější otázka, tím větší výzva k napřažení sil pro zvládnutí. Odpověď může přijít v momentě, po neděli, nebo nikdy. Ano, znám takové situace a je to nemilé. Prostě, téma má i svá trvalá tajemství, na která zatím nedosáhnu. Někdy však některý z impulsů strhne ze svahu lavinu a výsledky se valí jeden za druhým. Čekáte dole v údolí a kvapně pytlujete.

Otázky, schopnost vystavět je, to jsou poklady každého z jdoucích. Podhoubí pro objevy. Šance, že pořád bude co hledat. Čím dál častěji si říkám, kolik už bylo těch otazníků. Stavím je před sebe dvaačtyřicet let. Většina z obyvatel by byla se zadáním dávno hotova, já ale dobře vím, že za odškrtnutým tématem jsou otazníčky další, které spěchající už vidět ani nechtěl. Stačí, hotovo, jde se účtovat! Vůbec ani nevím, jestli to moje loudání je po správnosti. Jestli by opravdu nebylo líp práci ukončit a přihlásit novou. Tolikrát jsem ale slyšel doma za zády – když tě to baví, dělej to dál.

Tak to je a zůstane. Vždyť políčeno právě mám i na některé otazníky v pavučinách, ty s patinou prachu. Ty tak prolomit! Některé už prohrály díky nočnímu chytání, to byl posun jako na dráze.

V Kroužkovací stanici si na stránkách časopisu pochvalují výrazný nárůst kroužkovaných slavíků obecných. A bude ještě líp. Do jarního čísla rozkryji způsob, jak z tahových nocí vysypat ještě o pár slavíků navíc, když už tam člověk ponocuje.

::: Nedávám fotky, trochu to šidím. Dnes je nejdelší noc, třeba během ní nějakou najdu a ještě vyvěsím.

• Nenašel jsem.

Nejprve bych chtěl poděkovat lidem, co poslali poštou řádky, přející do nového roku. Děkuji.

No, a nyní už vykročme vstříc momentu, v kterém se prodlužující noci zastaví a začnou ustupovat z pozic, které jim zdejší zeměpisné pásmo umožnilo. V sobotu se to přihodí.

Neměnil bych naše střídání období, neměnil bych ani zdejší „krajinu před rájem“. Zvykl jsem si a příchozí dovedu předvídat. Že není poslední roky sníh, bývají dny tmavší. Ale mít kolem rozbředlou zem, to radši současné prosincové předjaří.

Chodil jsem v parku po nové severní hranici, když bylo čerstvě po dešti. Nikdo si nedovedete představit, jak v hlíně kamínky svítí. A můžete sbírat! Jde hlavně o acháty, nebyly by sice na zpracování, protože jsou popraskané, ale krásné – to ony jsou. Zůstalo mi to z dětství, kdy jsem chodil v polích a kapsy jimi plnil. Po půlstoletí se mi to vrátilo. Já ale tuším historii, to už z blogu víte. A zatím jsem na lince času jen mělce, našel jsem z červené páleniny odlomenou nožku z kuthanu. Víte, co to bylo. No, ale i to dokládá, že se v místě (dnes široko daleko polním) pobývalo – bydlelo. A zem toho vydá víc, vím to. Jen se za opršelé povrchy platí těžce zablácenými holínkami. To je daň. Ale, když hledáte na jaře před zasetím za sluníčka a od bot se práší, mnoho vidět není. Jak šutry oschnou, zem je nechce dát. Je to jako s chytáním v noci v létě do slavičích sítí o pár metrů blíž k městu. Zaplatíte nevyspáním – a to dlouhodobým. Ale oplátkou zažijete a pochopíte nejedno. Proč všem těm záhadám vytřásat kapsy a neplatit nic? Zvykl jsem si. A to jsme ještě v laciném kraji. Platíval jsem častokrát víc, za to, co znám. Co jsem se v specializování naučil. V horách jsem pod světlem stával za jiné, i když se vědělo, že noc z Polska přichází lakomá. Tolik běželo jiného a příležitost tolik kratičká! Troubili jeleni, nikdy jsem k tomu jinde nepřišel. Létaly můry, co dole u nás neuvidím. Ale hlavně – stál jsem v cestě ptákům, co třeba už zítra tudy p/r/oletí. A já budu tomu průvanu křídel nejblíž. Vím, že to přijde.

Jo jo. Houževnatost je báječná věc. Když jsem chytal na udici úhoře a limit byl v třiadvacet hodin (pak už se nesmělo), věřil jsem pod zimním stadionem na Klenici do poslední minuty. Že nějaký přijde a vezme za to. Když jsem hledal v rákosí ztracený futrál s kroužky a kleštěmi, věřil jsem, že se nepotopil a on se mi vrátí. Co myslíte? Nakonec to vyšlo. Když letěl nad ránem proti mně, stojícímu u sítí, objekt podobný na bukáčka a sítě minul, přál jsem si, ať se odněkud vrátí. Že by to bylo senzační. Dlouho netrvalo a on se z druhé strany od rybníka řítil k linii. Jak nepozorný atlet (dobře to znám), snad jsem „ulil“ i start a vyběhl pod kapsy dřív. Aby nezdrhl. Pak to člověku pod košilí mlátí, mumláte slova úžasu a jde se listovat určovací knížkou. Co bych dál vyprávěl, vytrvalost se lidem vyplácí.

Je obdivuhodné, kam jsme od nadpisu odpluli..