Protože je příroda můj studijní obor, vyprávět bych tady mohl dnes hluboko za půlnoc. Já jsem si ale vybral věc jedinou – strukturu dřeva letitých jasanů. A od koruny sjedeme pilou až dolů k patě. Tam se děje, o čem chci mluvit.
Můžete mít sekeru sebelepší, od těchto polen bude odskakovat. Podívejte se na tu strukturu vláken. Obří stromy musí v zemi držet stůj co stůj. Jsou v nárazové zóně, vichřicemi prověřovány. Proto ta zbytnělost.
A přeci jasany zmírají vstoje! Na vině jsou výtrusy houby voskovičky, způsobující nekrózu. Jde o neuvěřitelnou bestii, která porazí i opravdové velikány. Přes pupeny a snadno. Cévní systém roznese nákazu a pod zemí úplně uhnijí kořeny. V ústraní cesty pak stojí strom mohutného těla s uschlými větvemi, ovšem bez ukotvení. Kořeny shnilé na padrť.
Je děsivé štípat koláče těla a sledovat onu našedivělou cestu prostředkem – kámen úrazu. Všechno začalo na zemi v starém listí a pro mne zase o důvod víc před přírodou žasnout. Bitva za bitvou, souboje o přežití. Mladé stromky při zemi letitého luhu, které strom stačil docela nedávno zplodit – ani ony nemají z životem vůbec vyhráno. Ukrytý nepřítel cítí příležitost.
Hudební uskupení kolem Roberta Křesťana. Půjčil jsem si záblesk jedné písně, ale slavíky si domluvil kdekdo, třeba další borec – Karel Kryl. Jen ten Zlatý slavík (nyní Český slavík) se moc nevyvádí. A v kategorii zpěvaček zvát nejpodpořenější zlatou slavicí je úlet už pořádný. Sice jsem za výzkum takovou zazpívat slyšel, ale žádná sláva. Šlo o moment úleku, jinak to nejspíš nesvedou.
Buďte zdrávi na adrese slavičí stránky – vítejte!
Už nyní si dovoluji upozornit na VPZ 2025, protože sám nevím, kolik jich ode mne ještě bude pro špatný sluch, a také chci vyzvednout jedinečnost akce. Mělo by to být opravdu mimořádné – asi největší – z oněch více než dvaceti, co jsem oddoprovázel v roli moderátora.
Šestadvacátého dubna je tuším sobota a tedy čas pro naši sešlost. První změnou je místo konání, roky jsem potřeboval jít k řece (nějak to tak mám se svým znamením). Tak to tak bude. Ne proto, že bych si natolik silně dupnul a z obavy před koncem koukal Jizeru stihnout – je to jinak. Město Mnichovo Hradiště mne oslovilo, zda bych Vítání ptačího zpěvu nepodnikl s nimi. S jejich muzeem. Víte proč? Významná osobnost dřívějšího života města, významný zakladatel naší ornitologie má obě „pětková“ výročí. Čili nejeden moment vycházky se bude točit k němu. Trasa vede pobřežím i do míst, kde stávala panem doktorem založená plovárna. Jsem poctěn, že město na Jizeře oslovilo právě mne a na spolupráci jsem rád kývl. S muzeem mám nyní spolupráci pěknou, byl jsem průvodcem po staré kovárně v Žďáru. Myslím, že loni. A protože už nikam mluvit nechodím ani nejezdím, bude to po čase příležitost se do scénáře pořádně opřít.
Všechno, jako by se vzácně proťalo. Řeka, kterou mám rád. Ornitologie, kterou právě tak. Od místa na dohled stojí kostel, kde vzešlo přátelství se Štěpánem Rakem a které drží dodnes, i když už nejsem ani „na síti sociální“. Ještě tak rozezvonit prastarý kostelní zvon, co jsme mu v Kněžmostě srdce přežíhali, když se v závěsu vysmýklo a pádem poškodilo. Skalní sruby řeky by silný hlas zvonoviny roztlačily vodou jistě až do Hamburku. To už se nepodaří. Ale i tak – bude to síla! A sešlost jsme nastavili po anglicku na chvíli rozednění. Riskujeme, mám to vyzkoušené. Lidem se nebude chtít vstát. Pro ty, co se nad tím teď usmívají, říkám – vydám ze sebe tolik, aby mi síly postačily v odjezdu alespoň k Bosni. Pak už je to domů z kopečka.
Pro život každého z nás jsou důležité náhody. Nápad parku pro divokou přírodu přinesla práce u lidí, kteří mne každým dnem víc a víc poznávali. Byli staří a řemeslníci předešlí je vypekli. Pro mne to byl zákrok sice složitý, ale se zkušenostmi zvládnutelný, i s nápravou jednou už zaplacených kiksů. Odjel jsem k nim po prosbě v dešti od nedělního oběda. Pak šel čas a práce se množily. Václav znal vyprávět a já hodiny u řídkého kafe dávno nepočítal. A chtěl jsem zachraňovat mokřady, tím, že bych je získal do vlastnictví. Firma mne nakonec překročila a zůstaly pozemky starými lidmi darované, tedy darované téměř. Takové lze směňovat když vznikla možnost na místě jiném, vzdáleném. Získat tím přípojnou výměru k původní ekoplantáži, která už byla přetvářena.
Proč byli důvodem v začátku slavíci, je z blogu známo, dnes však ve výměrách násobných vítáme všechno živé, jež zájem projeví. S pochopením ke všem, co přišli o domovy. Do posledního mají rozestláno pod heslem: „Mít kam jít – platí pro zvířata i pro lidi“. Druzí zmínění mohou po parku zažívat dobrodružství poznávání, a jedno je, zda jim je deset, nebo deset schází do stovky. Kolik už takových u nás žaslo! A přitom vše je tak obyčejné. Pokus o návrat starých časů nastavováním podmínek. Tak, jak to dohlédnu z dětství.
S výše vysloveným je člověku v místě nádherně. A může i pršet za límec. Chodíte v hroudách a pomalu myslíte na skřivany. A nebo v savaně „Jedničky“ za stávající průhlednosti vnímáte hromadu hnízd. V mokřadu sousedním pak do sněhu vyskládal stopy chřástal. Kde hnízdili modráčci. Tam, co se před časem ukrývala sluka a kam se navrátí zpěvní rákosníci. Protančit noci společně se slavíky stejně jako s cvrčilkou zelenou. Do husté koruny slívy přitáhne divoká hrdlička, kdy květované dveře jí přijdou otevřít v páru hřivnáči. A slunce z oblouku ukáže pro nás nad pěstí palec. Jako, že: „Docela dobrý!“.
Stav českých krajin je krvácivý. A prostor k úsměvům dávno se ztratil. Je dobře, že v parku se soustředíme ku pomoci. Nebyl jsem nikdy tak eko-spokojený se sebou a jen mne snad občas popíchne ve vnitřním světě – zda ještě v některém segmentu netrčí pár volných míst. Hned jak tam pojedu, budu zase hledat.
Všiml jsem si toho už několikrát. Tím, že je kotlina plochá, vidět je celá východo-západní půlkružnice obzoru. A když máme to štěstí, můžeme vidět slunce zhasínat čarokrásně.
Zimní oblouk je krátký a nízký, horizont zahoří tedy už nad městem. V létě má k večeru slunce pořádný sešup a zastaví se až za starou fabrikou, za půvabnou vodárenskou věží. Záleží také, odkud událost sledujeme. Jinak natočíme hlavu od infotabule, docela jiný obraz bude z oken maringotky. A nejkrásněji při zimní dráze působí západ z nejvyššího místa parku, za motýlí loukou. Ano, nejde o mýlku, park rozšířením vybíhá z kotliny a stoupá do prostoru „U Zvolínka“.
Pracoval jsem v louce a místy i sněžilo. Však roztávalo, u nás sníh není, zatímco vše na východ a sever je obílené. Počínaje nedalekou Šalandou. Jak krásně se liší za těchto stavů (naše) výspa Polabí od podhůří „Jizerek“. A přesně tak to umí číst slavíci, když řeší, kde budou hnízdit, a kde už určitě ne. Počasí tedy dnes: zataženo, převážně klid. Pod sněhovým mračnem ale zahořel západ a slunce se zase předvedlo. – Já nevím, často se tak děje. Jako kdyby se v dáli vědělo, že bych o podobné stál.
Poštolky schytávají hraboše v jetelině a konzumují je na sloupcích, co jsem do klikaté hranice osadil. Káně se od nich naučila mávat křídly na jednom místě ve vzduchu, působí však komicky. Nahlas jsem se ale neposmíval, aby neuletěla. Člověk je v těchto časech rád za každou společnost.
Zem vůbec není zmrzlá a žížaly jsou pod povrchem. Krtek maká též, hrabe a hrabe. Na zahrádce by vadil, tady ať si dělá, co chce. Dětem vysvětlím, až přijdou, že když je potrava v neotrávené hlíně, bude i krtek. Když pole otrávíme a bude dotačně jednodruhové v celé své ohromné rozloze, objevit se navíc může jedině smutek.
Chodím a hledám na proschlé louce květiny, co s jarem vzejdou. Některé už jsou v patních růžicích. Dávno s budoucím jarem počítají. Nikdy jsem podobné nečinil, neměl jsem příležitost. Teď chci území poznat dopodrobna. A kliku mám – jak jsem psal – chemie tu byla naposled za komunistů a to ještě omezeně. Za ten dlouhý odstup je krajina málem panenská a znát to je na každém kroku.
Stránka bude dál přátelská, aby příchozí nemusel i zde nabírat děsy ze společnosti. Bude hlavně slavičí, ovšem bez přísného režimu. Pojďme na jeden odpočinkový..
O práci, kterou bych neměnil
Podívejte se, tak začíná drobnost, která je nakonec ohromná.
Ptal se mne novinář, jaký máme kde k vidění mistrovský kousek. Jmenoval jsem díla, s nimiž se prodala radost, ale na „největší“ jsem zapomněl. Jde právě o tuto věc. Tenkrát mne to nenapadlo. Zde jsem ji v kvartetu k vám na akátový špalek vysypal.
Proč je tak silná, zjistíte z webu města poté, až se osmého února udělování zakončí. V nerezu tepané srdce je součástí Ceny města Mnichova Hradiště, udělované každoročně významným lidem. Vzepřené mezi sloupky podstavce sklářů z Kamenického Šenova působí elegantně a s hlubokým vzkazem. Ano, toto je nejcennější dílo dílny.
Dohlédnu na poličky obdarovaných, jak oči nejedny plastiku čtou a ona tak den za dnem žije. Jde tady o „železo s příběhem“ a kladivo vede radost.
Je pořád krásné roztápět výheň k úkolu, který má hlava nastudovaný. Žít ten dmychaný žár s průvodem jiskření. A nerez je potvora, rychle po zahřátí chladne. Ale povrch s temně našedlou patinou pak přímo křičí po přeleštění. Míst exponovaných, když stopy po kladivu oděr potřebně míjí. A protože srdce nerezaví, sneslo by klidně i několik kapek šampaňského.
Můžete si myslet, že když pomáháte stavět určovací klíč k ptačímu druhu, že už vás sotva co překvapí. Zkoumání slavíků je ale věda jaksepatří. Mezidruhově, mezipohlavně, meziročně ve vztahu k stáří.
První kolonka se jeví nejschůdnější. Komplikuje ji pouze hybridizace, hlavně pak křížení zpětné. Terénní určování – kdo je on či ona – nám šetří nervy, protože v značné části roku nic nevymyslíme. Píšeme potom otazník. Nakonec je tu je problematika určování věku, a to je tedy zábava pořádná. Ponecháme-li stranou kropenatý šat mláďat, kde bychom se mýlit neměli.
Mám rád léto a zrozené chytání za prázdninových nocí s podporou přehrávky. Kdy noční tma slibuje ke kleštím nejednu slavičí záludnost a v předhazování bývá svědomitá.
Je týden za půlkou prázdnin, kdy snést do křoví se může od zrezlého peří úplně všechno. Je ráno a slavík v ruce podivný na první i druhý dojem. Kdo je chytal jen z jara, přijde mu každý chycený slavíkem tmavým. Pak se badatel dlouho zabývá křídlem, kde krovky jsou rébusem nevídaným. Znaky se po peří i v hlavě nad kleštěmi zdají stavěné proti sobě, slavík se dívá, chtěl by už jít. Do tance vkročily chvíle pro budoucí vzpomínání. U sobě podobných rákosníků humorným pojetím pomáhalo, zda pěvec od ruky odletěl do kopřiv, nebo do rákosí. Pak bylo „jasno“. Když vezmeme na přetřes slavíky, můžeme pátrat podobně, zda čerstvě označen uhne k východu, nebo zvolí západ. Druhová kolonka už na náš verdikt čeká.
Za návod bylo by předešlé přeci jen trochu málo. Každý nad hliníkem musí se vynasnažit, aby jej po světě určení reprezentovalo. Dobře tedy už ví, že slavíci za létem tmaví jsou všichni, že úprk na východ může být zmatení, jež migrant co nejdřív přehodnotí. Že třeba pracovat na letkách se zářezem i zúžením, u první v pořadí ohlídat poměr a měkké náměry v zkoušce opakovat. Sledovat pírka podocasní, rýdovák ohlídat nepomačkaný, krovky po křídlech nepouštět na slunce. Naslouchat hlasům z pytlíků, během úkonu držet se soustředěný.
A přeci je slavík pod prsty podivný i v dojmu třetím, předodletovém. Za stavu tohoto jsme pobrali ohromné štěstí, třímáme šanci se zdokonalit. Aktivně fotíme, peří ve stínu rozprostíráme, u křídel saháme k prohlídce souběžného, foukáme brkům ke kořenům. Nestačí-li na odehnání otazníků zmíněné, slavík odlétá nedourčený a k nám vzešel úkol! Zajímat se víc, protože téma nás stále převyšuje.
Vrátil bych se tam hned. Do opakovaných roků seznamování s budoucím objektem zájmu. Rok 1981 a za ním následující..
V maskáčové blůze, která s chutí zapomínala výkřiky poplatných lampasáků a v botách povahy podobné.
Stál jsem u hloží s podrostem kopřiv a vyčkával, až rezavý pták přiskáče s průhledným dubovým listem barvy jak jeho hřbet a shodí pod nízce ležatou větev. Učil jsem se pozorovat slavíky. Nic jsem o nich nevěděl, byli pro mne noví. Bylo to totiž jenom pár týdnů, co jsem upustil z ruky udice. Natrvalo, i s funkcí hospodáře a vedoucího mládeže. Odložil jsem, protože bych čas na nové pro první neměl. Čehož nelituji. Slavíci mi ukázali jejich krajinu, která, přestože byla i mojí, na rozdíl od nich jsem o ní mnoho nevěděl. Provedli a provádějí dál mne svými životy i otevřeli dveře k mnoha vzácným lidem.
Je to dnes ale jiné. Na mysli mám především kroužkování, to právě začalo po těch dvou úvodních letech. Vše se zprofesionalizovalo, třeba už nevypisujeme propiskou kolonky na předtiscích a neolizujeme známky s Husákem pro všechna odeslání. A kdyby jen to! Zvukové kopie na drobných a přesto výkonných produktorech jsou dávno průlomem průlomů. K čemu bych mohl být za nocí prázdnin bez „zpívajících stolečků“! Tady je ušlý čas určitě na pochvalu, ale i přesto – vrátil bych se tam hned. Pro lehký čas mládí, to zejména. Ale nemyslete – obor bych neměnil. Říkám to tady, i když mne oni neslyší.
Jednou jsme se v legraci pokoušeli opravdu velezhruba odhadnout, kolik mne výzkum stál hodin. Psát to sem ale nemíním, tomu byste najisto nevěřili. Ve světle té matematiky se může zdát, že dosažené výsledky neodpovídají. A musel bych souhlasit. Jsem v akci pomalý a pořád se vracím, jestli je z chyb – možná, mezi co možná nejmenšími. Omluvitelnými. A taky mne zdržují zážitky a snění. To je problém kardinální. Je ovšem docela možné, že nebýt problému, nebral bych zbroušené kleště do ruky nyní po třiačtyřicáté.
Na obrázku je první hnízdo slavíků. Hledal jsem je v začátcích pro kroužkovatele Mirka Medka ze Všeně u Turnova. Byl vždycky moc rád a já to měl taky tak.
………………………………………………………………………………………………………………….
Chtěl jsem psát původně o krkavcích, že už jsou kolem hnízda, kde jsem před pár dny pracoval. Ptačí rok totiž tradičně odstartoval. Přednost jsem ale dal náhodné vzpomínce. Mělo tak být.
Zastavil jste se někdo? Na blogu ano, ale myslím na přelomu roků? Teď už se brzdit ani nepokoušejte, už to s námi zas uhání.
Podívejte. Obrázek je z před-před-před-včerejška, dnes už je to v Slavičím háji docela jiné.
My tam máme pro ptactvo na keřích letos už jenom ptačí zob, jiného se moc ani neurodilo. A všimněte si, ta povětrnostní houpačka zase už začíná. Co stromy vyvedou, ví jen ono skloňované oteplování. Třeba budou zase bez úrody, kdo ví.
Viděl jsem na doporučení film Dědictví. Je v archívu ČT ještě jistě i dnes, myslím. Člověk dost tuší, ale tak daleko jsem nikdy neviděl. Přehnané to ani snad není, ta díla mívají kvalitu. Zůstal jsem sedět hodně smutný, ale beznaděj, co prolezla pode dveřmi, jsem zčerstva prohodil oknem. Za sebe říkám: budu se ještě víc snažit! Hlavně v parku. My lokální druhovou pestrost neodpískáme. A budu se z toho ještě víc radovat, možná i tady. To posoudíte. Čeho je málo, stává se vzácnějším. Já to nevzdám, už kvůli dětem. Ať aspoň na střední Klenici mají ještě v životě co obdivovat. V co věřit. Co očekávat s prvními jarními vany od jihozápadu. S pohledy upřenými k Domousnické bráně, jak to dělávám já.
Pak jsem ještě internet probrázdil ohledně motýlů a znalci varují úplně stejně. Mizí vlastně prakticky všechno. Nikdy jsem nebyl v životě bojácný, na kolenou klečel naposledy o dětství před fotrem, teď možná poprosit budeme muset každý. Každý, kdo si stav uvědomíme. Pojďme ještě na poslední chvíli vyzkoušet věřit.
Než na blog vložím PF – přání, zbývá vstup jediný. A uvedu jej obrázkem, který mám moc rád pro životní sílu, kterou v tichosti odkrývá. Ústřední téma mých vycházek, vztahu ke krajině.
Pořídil jsem jej pár hodin před tím, než padl příletový slavičí rekord. Kdy jsem něco takového ještě netušil. Dvě pralinky z čerstvě načaté krabičky z pod čísla šarže 2024. A byla voňavá. Byla, protože zrovna mi ukazuje dno. Pak tedy – domlsáno.
Děkuji krajině za všechny nápovědy, snad jsem jedinou nepřehlédl. Přírodě za čas, po který ku mne byla učebnicí. Všechno znovu tak vzrušující! Nebudu vyzvedat vteřinu jedinou, bylo by to k ostatním nespravedlivé.
Ať je rok konce čtvrtstoletí právě odcházejícímu v štědrosti roven. Smím-li si přát.
