Vstoupím do třiačtyřicátého roku kroužkování a měl bych už všechno znát. Užívat a exhibovat. Třeba jako včera v zahradě. Vše se jevilo tak profesionální! V poledne, když jsem končil, rozhlížel jsem se, jestli to odněkud netočí televize, jak to skvěle šlo. Tak skvěle, že jsem si ráno přivstal k pokračování.
Dny podobné, nevidět rozdílu. Už se rozednilo a zpěv králíčka stoupá do větví. Už se postavy třepotají v jehličí a málo jich není. Uběhla hodina, běží druhá, přiběhla třetí, během které se zahrada uklidila do ticha. A v notýsku nebylo nic. Před polednem kroužkuji náhodného, pak k němu tři. A dokonáno. Kde najít skryté podněty, co ptačí mysl navigují? Pak od Atlantiku fouklo a bylo co vyplétat. Konečně.

Tak zase příště, až budu přesvědčený, že budou pořádně lítat. Možná ano, třeba ne.
Teď už je noc a od Hrádku volá puštík. Naprosto děsivě. A přeci je ornitologie fajn.